Nákladově efektivní měření tepla

Slovní spojení „nákladově efektivní“ se často objevuje v evropských směrnicích, coby určitá podmínka, při jejímž nenaplnění není třeba příslušné ustanovení implementovat do národní legislativy. Člověka by napadlo, zaplať pánbůh za to. To bychom ale nesměli mít ministerstva plná Hujerů, pro které je otázka nákladové efektivity zjevně španělskou vesnicí.

Typickým příkladem je zavedení povinnosti měřit teplo u koncových spotřebitelů. My, co máme trochu představu, jak ústřední vytápění funguje, jsme si od počátku mohli hlavu ukroutit. Zvýšit účinnost vytápění prostřednictvím měření spotřeby? Tak to se v té Evropské komisi musela sejít parta „fyziků“, jen co je pravda. Drobnou útěchou nám byla poznámka, že členské státy mohou zvážit, zda je to u nich nákladově efektivní.

V čase, kdy se řešilo, co všechno z evropské směrnice 2012/27/EU do naší legislativy začlenit, vznikl v Ústavu pro techniku prostředí při ČVUT materiál, který na otázku nákladové efektivity měření tepla dával celkem jasnou odpověď.

 

Analýza proveditelnosti – je měření tepla nákladově efektivní?

 

Autory analýzy vypracované pro MPO, jsou vysoce respektovaní odborníci oboru vytápění – Ing. Roman Vavřička, Ph.D., prof. Jiří Bašta, Ph.D. a Ing. Vladimír Galád. Ve své práci podrobně rozebírají problematiku měření tepla a popisují úskalí, kterým je obtížné se vyhnout. Nákladové efektivitě je zde věnována obsáhlá čtvrtá kapitola, kterou všem příznivcům měření doporučuji k prostudování.

Analýza neřeší, jaké množství energie by mohl stát teoreticky ušetřit, ale zabývá se dopadem na konečné spotřebitele. Zejména jestli má měření vůbec ekonomickou návratnost. Tedy jak dlouho bude trvat, než se náklady na instalaci měření a náklady na jeho provoz zaplatí z předpokládaných úspor tepla. A bude-li tato návratnost kratší než životnost vlastních zařízení.

Výsledky ukazují, že čím je nižší měrná spotřeba tepla v objektech, tím je návratnost měření problematičtější. U kvalitně izolovaných domů se jednoznačně dostává za horizont smysluplnosti. Nějakou energii sice uspoříte, ale za vytápění zaplatíte ve finále více.

Instalace měření je u všech revitalizovaných bytových domů nákladově neefektivní. V uvedené analýze je to zmíněno několikrát a navíc podloženo relevantními daty. Úředníkům na MPO to bylo evidentně málo. Měření tepla, ať už přímé anebo nepřímé, je dnes povinné. A s postupující revitalizací přestává dávat ekonomický smysl u čím dál většího množství objektů.

 

nákladově efektivní měření tepla

 

Peltzmanův efekt

 

Navíc tu máme jednu takovou schválnost, která do plánu spořit energii měřením takříkajíc hází vidle – Peltzmanův efekt. Na internetu lze nalézt spoustu jeho definic, za dobře pochopitelnou považuji tu od ekonoma Lukáše Kovandy:

„Soustředí se na jakoukoliv regulaci, která je uváděna s bohulibými úmysly regulátory nebo politiky, ale v realitě se střetává s lidskou přirozeností, s tržními silami. A její efekt tak může být potlačen anebo může být dokonce kontraproduktivní. To co regulátoři zamýšleli zlepšit, se buď nedostaví, nebo dokonce celou situaci ještě zhorší. A právě ta kompenzace a reakce aktérů je shrnuta pod označení Peltzmanův efekt.“

Setkáváme se s ním v každodenním životě prakticky na každém kroku, jen si to ne vždy uvědomujeme. Stačí si vybrat některý z mnoha ambiciózních plánů a porovnat jeho skutečné výsledky s těmi původně deklarovanými. V mnoha případech objevíme změnu v téměř plánované výši, ale bohužel s opačným znaménkem… Nejinak je tomu u zvyšování energetické účinnosti vytápění.

A schválně, kdy se asi prostřednictvím úspor zaplatí investice, jejímž finálním, podotýkám neplánovaným, efektem bylo zvýšení spotřeby? Samozřejmě, že nikdy!

 

Pouze hlupák opakuje stejné chyby stále dokola

 

Čekal bych, že když nedávná historie nabízí několik příkladů, jak působení Peltzmanova efektu dokázalo zmařit navenek obecně prospěšné vize, bude se k plánování dalších přistupovat obezřetněji. Plošná výměna klasických žárovek za úsporné, díky čemuž se v Norsku „neočekávaně“ zvýšila spotřeba elektřiny, nepotřebuje žádný dodatečný komentář.

Evropské komisi tento výsledek nemohl zabránit v zavedení obdobného opatření v členských státech EU, a to v době, kdy byly norské zkušenosti veřejně publikovány. Bruselští byrokrati jsou zjevně nepoučitelní. A proto se jistě i v budoucnu dočkáme dalších unikátních nápadů ve stylu „poručíme větru, dešti“. Doprovodné poznámky, že v případě prokázání nákladové neefektivity se jimi členský stát řídit nemusí, se ukázaly být nedostatečnou pojistkou.

Vždy se najde ušlechtilý důvod, proč obhájit jakékoliv nové opatření. Úspora energie, ochrana zdrojů pitné vody, snižování emisí, boj s globálním oteplováním,… Jaký to ale dává smysl, když se výsledek nedostaví a pouze stoupnou náklady?

Kvůli tomu odborníci posuzují, co je nákladově efektivní. Aby lidi nemuseli vyhazovat peníze za nefunkční nesmysly. Ještě by ovšem bylo záhodno, aby se výsledky zpracovaných analýz řídili také ti, kteří rozhodují – politici a úředníci.

Splést se může každý, ale pokud se „pokus – omyl“ stane pracovní metodou, je namístě zamyslet se, kdo nám to vlastně vládne.