Text byl aktualizován v červnu 2026
Proč změny v rozúčtování nákladů na teplo? Tak jako každá jiná oblast tak i rozúčtování nákladů prochází vývojem, který si čas od času vyžádá určitý upgrade právního rámce.
Poslední úpravy proběhly v roce 2015, takže když byly v prosinci k mezirezortnímu připomínkovému řízení uvolněny návrhy změn zákona 67/2013 Sb. a související vyhlášky 269/2015 Sb., mnohé bezpochyby napadlo, no zaplať pánbůh!
Osobně považuji oba zmíněné předpisy, zákon „o službách v bytových domech“ a vyhlášku „o rozúčtování nákladů na teplo“, za mimořádně nepovedené. Pakliže deklarovaným záměrem jejich autorů bylo snížit spotřebu energie v bytových domech a zajistit spravedlivé rozdělování nákladů mezi jednotlivé spotřebitele, potom absolutně selhávají.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak ke sportovnímu střelci, který má ve svých statistikách nulové skóre ne proto, že minul všechny terče, ale protože vůbec netrefil na střelnici…
Když se mi tedy dostaly k rukám materiály popisující a odůvodňující připravované úpravy, otevíral jsem přiložené dokumenty s nelíčeným zájmem.
Jaké změny v rozúčtování nákladů by pomohly?
Nejprve shrnu své výhrady k současné právní úpravě. Co by se nejen podle mého názoru mělo rozhodně změnit. Vyberu jen ty nejkřiklavější příklady, abych se vešel do standardního rozsahu článku.
Korekce na energetickou náročnost prostor v závislosti na jejich poloze v domě
Zní to velice kostrbatě, ale jedná se o polohové koeficienty. Jimi se korigují náměry na měřicích zařízeních tak, aby byl naplněn smysl měření. „Shodně velké prostory vytápěné na shodnou teplotní úroveň musí mít i shodné náklady na vytápění.“ Tato věta je všeříkající a měla by se tesat do kamene.
V zákoně 67/2013 Sb. se hovoří o rozdělování spotřební složky s použitím korekcí a výpočtových metod zohledňujících rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie v důsledku jejich polohy. Bohužel zde chybí jakýkoliv požadavek na kvalitu výstupu.
Výsledkem je masivní používání empirických polohových koeficientů, jejichž konstrukce doslova popírá výše uvedený smysl měření a ve výsledku tak dochází k odchylkám od správně stanovených hodnot v řádu desítek procent! Tím pádem k brutálnímu okrádání významné části spotřebitelů.
Do zákona by přitom stačilo doplnit jediné slovo – fyzikálních. Tím by se jasně vymezilo, že korekce musí být stanoveny pomocí FYZIKÁLNÍCH METOD VÝPOČTU, a nikoliv „kvalifikovaným odhadem“, což je jinými slovy doposud preferovaná empirie. V uvozovkách proto, že o kvalifikačních předpokladech rozúčtovatelů pro tuto oblast lze navíc s úspěchem pochybovat…
Započitatelná plocha
Započitatelná podlahová plocha je parametr, na základě kterého se rozděluje základní složka nákladů na vytápění. Tuto složku si můžeme představit jako poplatek za to, že bytové jednotky jsou součástí centrálně vytápěného bytového domu. Nereflektuje reálné uživatelské chování spotřebitelů, ale pouze velikost vytápěného prostoru.
Vytápět v podstatě znamená ohřívat vzduch v bytě. Čím větší objem vzduchu, tím větší potřeba energie na jeho ohřátí. Logicky by tedy klíčovým parametrem měl být vnitřní objem vytápěného prostoru a dále teplota, na kterou prostor vytápíme a vzduchová výměna při jeho větrání. Rozhodně ne podlahová plocha.
Při bližším zkoumání konstruktu započitatelné plochy nutně musíte dojít k závěru, že se snaží suplovat vnitřní objem a vliv normových úrovní vytápění a větrání. Proces je ovšem netransparentní a výsledek nepřesný, což jednak znemožňuje kontrolu správnosti výpočtu, ale především zkresluje výsledky rozúčtování tepla na vytápění. A to je problém!
Účelnější by bylo pracovat s parametrem, který objektivně zahrnuje všechny vlivy, které se na normové dodávce tepla podílejí, s objemostupni. Tedy součinem úrovní větrání korigovaného vnitřního objemu a teplotního gradientu mezi daným prostorem a exteriérem.
Co do základní složky rozhodně nepatří, je vliv neizolovaných rozvodů tepla. V jejich případě se jedná o regulérní zdroj tepla, byť neměřený. Měl by tedy být odpovídajícím způsobem zahrnut do spotřební složky, a to všeobecně. Dnes se s ním uvažuje pouze v místnostech bez otopných těles, což nedává žádný smysl.
Limitní přípustné hodnoty měrných nákladů na vytápění
Jde o již legendární „oblast normality“ v době vydání tohoto textu vymezenou hodnotami -20 % a +100 % domovního průměru. Zjednodušeně řečeno, kdo se do této výseče z jakéhokoliv důvodu nevejde, tomu se jeho reálné náměry posunou na uvedené hranice. Těm, kteří topí málo nebo vůbec na 80 % průměru, těm, kteří topí moc na 200 % průměru.
Pokud jste nikdy nedumali nad účelem zavedení těchto okrajových podmínek, a je lhostejné jestli v aktuální výši -30/+100, té předešlé (-20/+100) nebo původní (-40/+40), vězte, stojí to za zamyšlení. Jedná se totiž o učebnicový příklad vyrážení klínu klínem.
Dokud se výdej tepla na radiátorech neměřil, nikdo si pomalu ani nevšimnul, že tělesa mají nějaké regulační ventily. A všichni topili plus minus podobně. Do ideálu to mělo daleko, ale primární problém ležel v oblasti regulace otopné soustavy, nikoliv v zodpovědném chování uživatelů. To má svůj efekt pochopitelné také, ale až sekundární, řádově nižší.
Zavedení měření, ale především nesmyslné návody na individuální regulaci vnitřní teploty, daly vzniknout fenoménu tepelného parazitování. Sousedé si nyní teplo vzájemně kradou skrze dělící mezibytové konstrukce. Proto má najednou někdo extrémně malé náměry a jiný extrémně vysoké!
Úředníci a politici zkrátka otevřeli Pandořinu skříňku a neví si rady s důsledky, které to přineslo. Místo aby řešili tepelné parazitování, jež je příčinou problému, hledají cesty, jak jen kosmeticky obrousit hrany a zajistit jakžtakž akceptovatelné výsledky. Nesmysl!
Pokud chtějí, aby se teplo dělilo mezi jednotlivé spotřebitele spravedlivě a každému naúčtovat právě tolik energie, kolik na vytápění svého bytu z otopné soustavy využil, musí se z gruntu změnit způsob určování spotřeby tepla.
Náměr na radiátoru přece neříká, kolik tepla se v dané místnosti spotřebovalo, ale kolik se ho do ní dodalo. Kolik přeteklo do sousedního nevytápěného bytu, nemají současné metody měření ponětí. Přitom pro správné určení spotřeby, potažmo spravedlivé rozúčtování nákladů, potřebujeme znát přesné objemy všech mezibytových transferů.
Bez nich se jedná o střelbu naslepo.
Bilanční metoda určování spotřeby je cestou k úspěchu, nikoliv ad hoc vymýšlení pozic nic neřešících mantinelů. Ty je nutné z legislativy urychleně odstranit!
A jaké změny v rozúčtování nákladů se nakonec dočkáme?
Ve sférách, které jsem zmínil v souvislosti s akutní potřebou změny v rozúčtování nákladů, panuje status quo. Zákonodárci reagují pouze na to, co nám nařídil Brusel prostřednictvím Evropské směrnice (EU) 2018/2002. Takže vesměs zásahy druhořadého významu. Problémů, které uživatele opravdu trápí, a na které roky upozorňují odborníci specializující se na tuto problematiku, se to nijak nedotkne…
Navržené změny v zákoně 67/2013 Sb.
Jakmile máte instalována měřicí zařízení schopná dálkového přenosu dat, bude vám muset rozúčtovatel doručovat informace o průběžné spotřebě alespoň jednou za měsíc. Tedy za předpokladu, že tuto četnost informací daná zařízení umožní… V případě tepla na vytápění není nutné reportovat v měsících mimo otopné období. Sláva!
Poskytovatel služeb musí být nově schopen poskytnout příjemci služeb rozúčtování za poslední tři roky, a to včetně informace o jeho skutečné spotřebě tepla. A může mi prosím pěkně někdo popsat, jaká je oficiální představa o zjišťování SKUTEČNÉ SPOTŘEBY TEPLA? Já ji pochopitelně mám, viz výše, jen se obávám, že autoři novely opět nikoliv…
Navržené změny ve vyhlášce 269/2015 Sb.
Nově přibyla povinnost předávat příjemci služeb ve vyúčtování nákladů další zbytečné informace. Hlavně ta o použité skladbě zdrojů energie a souvisejících ročních emisích skleníkových plynů bude konečnými spotřebiteli jistě bedlivě sledována (ironie).
Navržené legislativní změny rozúčtování nákladů na teplo nic pozitivního nepřinášejí, jediný efekt spatřuji v evidentně vyšších nákladech na rozúčtování, o čemž se v důvodové zprávě nepochopitelně mlčí. Uvidíme, co přinese připomínkové řízení.
