Optimální teplota v bytě a její výše, to je vděčné a věčné téma. Doufat v nalezení všeobecné shody na tom, kolik stupňů Celsia by správně mělo být v jednotlivých obytných místnostech, asi nelze. Co člověk to názor, navíc podložený letitými zkušenostmi a návyky. V jedné místnosti je někomu vedro a dalšímu bude běhat mráz po zádech. Kde se jeden cítí komfortně, může být druhému na padnutí.
Existuje naděje, že se tento problém vůbec někdy vyřeší? Nemám ambice někomu vnucovat svůj názor, je mi vcelku ukradené, kolik tepla kdo doma propálí nebo ušetří. Ale vnímám určitou nelogičnost v argumentech, kterými se někteří diskutující zaštiťují.
Teplota v bytech není na rozdíl od věznic direktivní
Řekl bych, už pomalu legendární hláška. Je vystavěná na protikladech, které na úsudek člověka útočí podprahově. Útulné rodinné prostředí v bytě plném pohody versus všudypřítomná deprese nápravného zařízení. Člověk si pak snadno vytvoří asociaci – nemožnost volit libovolně teplotu rovná se být za katrem. A pak už je jen kousek k závěru, že dodržování projektované teploty v nápravných zařízeních je nedílnou součástí trestu.
Onehdy jsem viděl půdorys typického podlaží jedné věznice a okamžitě se mi vybavily strahovské koleje, které z dob studií důvěrně znám. Z hlediska vnitřní dispozice téměř identické řešení. A co do koncepce vytápění jakbysmet.
Nevzpomínám si, že by si tehdy v osmdesátkách někdo stěžoval na shodné teploty v jednotlivých kójích. Asi proto, že většina z nás jinak žila v panelácích a byli jsme na tento standard zvyklí. Co se tedy od té doby změnilo? Paneláky nikam nezmizely, jen jsou barevnější, a stále v nich bydlí polovina národa. Ale jejich obyvatelé dostali do rukou mocného pomocníka, termostatickou hlavici. Těmi strahovské radiátory před 30 lety osazeny rozhodně nebyly.
My jsme stav optimálního a ryze individuálního teplotního komfortu dosahovali jednoduše mírou oblečení. Je ti vedro, něco si sundej, je ti zima, přidej další vrstvu. Požadovat individualizaci vnitřní teploty nikoho ani ve snu nenapadlo. Možná to bylo technickým zaměřením všech tehdejších dočasných obyvatel, částečně snad i tím, že správcové jsme se raději zdaleka vyhýbali.
Časy se změnily, ale panelákům to zapomněli říct
Kdykoliv narazím na otázku projektem stanovené vnitřní teploty vzduchu, základní to podmínky účinné regulace vytápění, slyším stále to samé. „Stejná teplota v každé místnosti? Nesmysl, tohle socialistické myšlení je dávno přežité“, nebo „Topení máme v domech proto, aby se přizpůsobilo nám, a ne my jemu“. Krásná hesla, ale zcela mimo topenářskou realitu.
Jestliže byly paneláky vyprojektovány a postaveny se záměrem, že ve vytápěných místnostech bude nějaká konkrétní teplota, tak tam ta teplota zkrátka musí být. Jinak nemůže otopná soustava pracovat efektivně.
Včera i dnes. Panelákům je úplně lhostejné, že dřív jsme měli socialismus a pak se rázem překlopili do kapitalismu. Ústřední vytápění pracovalo tehdy i teď na shodném principu.
A dokud ho z těch baráků někdo nevykope a nenahradí ho něčím novým chytrým inteligentním, tak budou platit pravidla z éry, kdy se ten panelák stavěl. A nic na tom nezmění řeči o nové době a novém myšlení.
Mimochodem nastěhovat se do paneláku ze sedmdesátých let a snít při tom o chytré domácnosti se vším všudy nesvědčí o přílišné bystrosti. A co není v hlavě, to už ani sebelepší technologií nedoženeš.
Jak může vůbec přežít tradiční rodina?
Ze statistik vyplývá, že v oblasti hromadného bydlení se toho za posledních padesát let zas tak mnoho nezměnilo. Metry čtvereční na hlavu jsou plus minus stejné, v bytových domech žije stále zhruba shodné procento obyvatel.
A když zavzpomínám na své čtvrt stolení strávené v paneláku, standardem bylo, že v bytě 2+1 žili čtyřčlenné rodiny. Model otec-matka-kluk-holka. K tomu někdy pes, kočka nebo jiné zvíře.
Když dneska čtu názory na individualizaci vnitřní teploty podle nálady uživatele, tak si lámu hlavu tím, jak to asi takto početná rodina dělá. Ve 3+1 by teoreticky každý mohl mít svoji místnost.
Matka je zimomřivá, dáme jí kuchyň, tam si v případě nouze může přitápět sporákem. Otec je šetřivý, tak ať si v obýváku zařídí 20 °C, děti se podělí o pokoje. Sportovcovi při jeho otužilosti stáhneme topení ještě o stupínek níž, naproti tomu holka je malá, hraje si na zemi, tak jí dva tři přidáme, ať nám nenastydne.
Tahle možnost ale padá v menším bytě. Anebo u třígeneračních domácností à la Homolkovi. Tam si o samostatnou místnost stříhají, nebo jak to mají zařízené? A co třeba když se chce celá rodina koukat na televizi, anebo společně poobědvat.
To mají v jednotlivých místnostech zóny s individuálně nastavenými parametry? Anebo se zkrátka za zdmi panelákového bytu odehrává permanentní válka o teplotu?
Můj názor je, že většinově je pořád vše při starém. Individuální vnímání teplotního komfortu se řeší oblečením. To je jediný regulátor osobní teplotní pohody, kterým nezasahuji do odlišných potřeb dalších členů domácnosti. Já vím, je to primitivní, oponenti jistě poukážou, že nezapřu léta strávená v uvadajícím socialismu, ale funguje to! A to i při více lidech v jedné místnosti.