Text byl aktualizován v červnu 2026
Na termín „započitatelná podlahová plocha“ spolehlivě narazíte při rozúčtování tepla v bytových domech. Jde o fiktivní výměru místnosti kalkulovanou s cílem zohlednit různé parametry srovnávaných vytápěných prostor. Rozdílnou výšku místnosti, účel místnosti, vliv sousedních nevytápěných prostor a úroveň vnitřní teploty. Zhruba tak důvod jejího zavedení komentuje MMR ve svém metodickém pokynu k vyhlášce 269/2015 Sb.
S ohledem na význam započitatelné podlahové plochy v rozúčtování nákladů na vytápění překvapí absence její přesné definice v jakémkoliv oficiálním materiálu s vazbou na rozúčtovací problematiku. Má následující podobu:
Započitatelná podlahová plocha je rozúčtovací veličina vyjadřující rozsah a způsob využití vytápěného prostoru. Slouží k rozdělení základní složky nákladů na vytápění. Vychází z předpokladu, že podíl na těchto nákladech je úměrný velikosti a účelu užívání daného prostoru.
Čtyři z pěti součinitelů, které se pro úpravu podlahové na započitatelnou plochu využívají, přímo či nepřímo reflektují energetickou náročnost příslušné místnosti. V souhrnu tedy mají podobný význam jako polohový koeficient.
Rozdíl je v tom, že započitatelná plocha slouží k rozdělení základní složky nákladů na vytápění, kdežto polohovými koeficienty korigované náměry se využívají k rozdělení spotřební složky.
Odlišná výška místnosti
V metodickém pokynu se k tomuto parametru uvádí: „jde-li o nestandardní tvar vytápěného prostoru, zpravidla pro rozdílnou výšku vytápěných obytných místností a nebytových prostorů, bude vhodnější hovořit o objemu vytápěné místnosti než o její ploše, protože množství dodaného tepla je vázáno s objemem vytápěného prostoru“. Ano, tak to skutečně je. Mírný údiv pak ovšem musí vyvolat návrh následného řešení.
„Započitatelnou podlahovou plochu pro takové vytápěné místnosti v zúčtovací jednotce určíme tak, že jejich podlahovou plochu přepočteme v poměru jejich výšek na jednotnou (převládající) výšku stropů ostatních místností v zúčtovací jednotce.“ Vypadá to jednoduše, ale zkoušeli jste si někdy porovnat výsledky takto upravených místností? Platí opravdu, že potřeba tepla je úměrná objemu místnosti?
Pro názornost uvedu jednoduchý příklad, rohovou místnost o rozměrech 6 x 4 metry, ležící: A. v podlaží nad nevytápěným suterénem, B. v běžném podlaží a C. pod střechou. Porovnávám výšky 2,5 m a 3,0 m, tedy navýšení objemu o 20 %. Jak se to projeví v jednotlivých variantách?
Přízemí nad suterénem Běžné podlaží Poslední podlaží
Objem 120 % Objem 120 % Objem 120 %
Qp = 113,5 % Qp = 120 % Qp = 111,1 %
Qv = 120 % Qv = 120 % Qv = 120 %
Qc = 116,1 % Qc = 120 % Qc = 114,3 %
Jak vidíte, přímá úměra mezi výškou místnosti a potřebou tepla na její vytápění neplatí za všech okolností. Existuje pouze v případech, kdy teplo z místnosti uniká výhradně horizontálním směrem – obvodovými stěnami. Jakmile bude ovšem součástí obálky vytápěného prostoru podlaha či strop, s přímou úměrou končíme!
Ze strany legislativy tady jde buďto o nepochopení hloubky problému, anebo o neadekvátní zjednodušení.
Způsob využití
Další položkou v zohledňování „nestandardních prostorů“ je druh vytápěného prostoru, respektive způsob jeho využití. Metodický pokyn říká: „koeficienty vyjadřují charakter užívání místností z hlediska možnosti ztrát zejména větráním“.
Vyhláška potom uvádí hodnoty koeficientů, kterými se násobí podlahová plocha místnosti. Obytným plochám je přisouzena hodnota 1,0; pro nebytové prostory vybíráme z rozmezí od 1,0 (sklady) po 1,4 (restaurace, kavárna, vinárna). Jak věrně popisuje takto konstruovaný parametr započitatelné podlahové plochy vyšší míru větrání?
Opět jednoduchý příklad – tři stejně velké prostory s různým způsobem využití, a tedy různou četností výměny vnitřního vzduchu: A. 0,5-1 (koeficient 1,0), B. 0,6-1 (koeficient 1,2) a C. 0,7-1 (koeficient 1,4)
Sklad (1,0) Kancelář (1,2) Kavárna (1,4)
Výměna vzduchu 0,5-1 Výměna vzduchu 0,6-1 Výměna vzduchu 0,7-1
Qp = 100 % Qp = 100 % Qp = 100 %
Qv = 100 % Qv = 120 % Qv = 140 %
Qc = 100 % Qc = 108,4 % Qc = 118,8 %
Jestliže v předchozím případě „kazila“ snahu o spravedlnost různá váha tepelných ztrát prostupem, zde je to pro změnu jejich konstantní velikost. Každopádně pokud se rozhodnete vyjadřovat míru větrání upravenou podlahovou plochou, můžete na přímou úměru mezi množstvím vyměněného vzduchu v místnosti a potřebou tepla na její vytápění rovnou zapomenout!
Budu se opakovat, ale opět jsme svědky nepochopení hloubky problému, případně zcela nepatřičného zjednodušování.
Vliv sousedních nevytápěných prostor
O tom, že teplo z vytápěných místností uniká i do sousedních prostor, v nichž není instalován žádný tepelný zdroj, nemůže být pochyb. Vnitřní chodbu či bytové jádro zkrátka vytápějí okolní pokoje. A vzhledem k tomu, že nám při rozúčtování tepla jde primárně o měrnou potřebu, je nutné nevytápěné prostory ve výměře těch vytápěných nějak zohlednit.
Tvůrci legislativy k tomu zvolili započitatelnou podlahovou plochu a pojali to následovně: „koeficienty pro započtení přiměřených částí podlahové plochy místností přímo nevytápěných (ale bezprostředně sousedících s vytápěnými prostorami) do započitatelné podlahové plochy vytápěných místností, které ji zvyšují o redukovanou hodnotu těchto podlahových ploch a to v závislosti na počtu stěn, kterými nevytápěná místnost sousedí s vytápěnými místnostmi“.
Přijde mi, že při tom nějak zapomněli na nestejné podíly dotčených ploch na celkové obálce místnosti a na teploty vzduchu v sousedních prostorech. Místo výpočtu množství sdíleného tepla se celý problém redukuje na počet stěn a koeficienty od 0,1 (jedna stěna) po 0,75 až 1,0 (pět a více stěn).
Předpokládám, že o relevanci tohoto odhadu si nikdo nebude dělat sebemenší iluze. Počet sousedících stěn, ukrývajících nevytápěné prostory, jako parametr potřeby tepla? Tak to je hodně odvážné sci-fi…
Co se počtu stěn týče, máme pouze jednu jistotu. Místnost obklopená ze všech stran přímo vytápěnými místnostmi má opět charakter přímo vytápěné místnosti. Ve všech ostatních případech je vliv sousedících přímo vytápěných místností nutné vždy vypočítat z tepelných toků skrze konstrukce, jež daný prostor ohraničují.
Jedině tak bude splněna podmínka úměry, kterou vyžaduje vyhláška č. 269/2015 Sb.
Odlišná úroveň vnitřní teploty
Modifikace podle vnitřní výpočtové teploty, to je poslední relevantní složka započitatelné podlahové plochy. Mohlo by se zdát, že zde není co zkazit. Změna teplotního gradientu má danou vazbu jak na tepelné ztráty prostupem tak větráním, a proto i celková potřeba tepla je této změně přímo úměrná.
Problém je ve vymezení odlišné úrovně vnitřní teploty. Z neznámého důvodu se uvažuje pouze s variantou, že některé místnosti mají nižší výpočtovou teplotu než místnosti obytné. Například sklady, dílny, apod. V praxi se ovšem můžeme setkat rovněž s ordinací, wellness, ale zejména s obyčejnými koupelnami, ve kterých jsou výpočtové teploty výrazně vyšší než v obytných místnostech.
Tuto skutečnost, mimochodem se značným vlivem na potřebu tepla na vytápění daných prostor, legislativa zcela opomíjí a tváří se jakoby neexistovala…
Aproximace
Aproximace započitatelné podlahové plochy podlahovou plochou obdobnou. To je takové malé ulehčení těm, kterým by snad konstrukce předchozích koeficientů přišla složitá nebo zbytečná. V metodickém pokynu se totiž dočteme:
„Jestliže v zúčtovací jednotce je půdorysné uspořádání místností bez otopných těles přibližně shodné a jejich velikostní podíl přibližně stejný, je možné pro rozúčtování základní složky uplatnit jejich podlahovou plochu, tj. bez redukce koeficientem, protože při poměrném rozúčtování se vliv redukce plochy projeví nepodstatně a nemá význam provádět přepočty těchto ploch. Jedná se zejména o plochy kolem bytových jader u panelových domů.“
Zajímavé. A kdo a podle čeho určí, zda se vliv redukce plochy projeví nepodstatně? A kde je záruka, že si jenom rozúčtovatel nechtěl ulehčit práci?
Pomůže vůbec nějak započitatelná podlahová plocha?
Odpovědi na tuto otázku musí předcházet jiná klíčová otázka. A to jakým způsobem zohledňujeme odlišné energetické nároky jednotlivých prostorů? Pokud si odpovíte, že bilančními polohovými koeficienty, tak na započitatelnou podlahovou plochu klidně zapomeňte.
Veškeré v ní údajně obsažené vlivy jsou totiž v bilančních koeficientech zahrnuty. A to ne nějakými uměle vytvořenými, od oka střelenými koeficienty, ale přesným matematickým výpočtem. Různé výšky místností, různé teploty v nich i mimo ně, různá intenzita výměny vnitřního vzduchu. To vše se zpracovává v rámci komplexního výpočtu na principech ustálených tepelných toků.
Není proto třeba duplicitních, a navíc ke všemu pochybně vytvořených, korekcí.
V případě, že ale vaší odpovědí bude: empirické polohové koeficienty, potom se hodí připomenout jednu scénku ze Stopařova průvodce po galaxii.
Místo: Výčep „U koně a podkoního“ ve vesnici kdesi na jihozápadě Anglie
V reakci na Fordovu naléhavou objednávku „šesti kousků hořkého“, neboť za pár minut nastane konec světa (na nebi jsou kosmické lodi Vogonů s cílem provést demolici Země, protože ta stojí v cestě plánované hyperprostorové expresní dálnici) a Ford Prefect se proto chystá urychleně opustit planetu odsouzenou k zániku, proběhne v lokále následující rozhovor:
muž vedle Forda: „Myslel sem, že až nastane konec světa, máme si lehnout na zem nebo si dát papírovej pytlík na hlavu.“
Ford Prefect: „Jestli chcete, tak jo.“
barman: „A pomůže to?“
Ford Prefect: „Ne.“
Vstříc konci světa s papírovým pytlíkem na hlavě? Dokonalá analogie k empirickým koeficientům a započitatelné podlahové ploše…
