O tom, že i náměry kalorimetrů v bytových předávacích stanicích vyžadují korekce, jsem se již zmínil dříve. Byty mají různé energetické náročnosti, a protože je to důsledek jejich polohy v rámci domu, musí se při rozúčtování tepla tato skutečnost odpovídajícím způsobem zohlednit. K tomuto účelu slouží koeficienty polohy bytu.
Koeficienty polohy bytu korigují naměřenou dodávku tepla. Bytům v chráněných polohách trochu přidávají a těm s vyšší energetickou náročností naopak ubírají. Nehledejte za tím žádné sociální inženýrství, jde o zohlednění obecných fyzikálních zákonitostí. Jestliže je jeden z bytů jiným doslova chráněn před úniky tepla, je na místě, aby se jeho majitel sousedovi za nezištnou pomoc revanšoval.
Promítnout energetickou náročnost kvartýru do jeho pořizovací ceny, po čemž někteří volají, může na první pohled vypadat jako skvělý nápad. Dokud nevezmete do ruky kalkulačku. Pak záhy zjistíte, že jste ve slepé uličce. Pro ty, co nechtějí ztrácet čas počítáním a jsou o své pravdě skálopevně přesvědčeni, doporučuji další z mých starších článků, kde je popsáno, k čemu by to vedlo.
Jak stanovit koeficienty polohy bytu
Připomínám, bavíme se o objektech vybavených bytovými kalorimetry. Tedy o domech s takzvaným etážovým topením. Jeho specifikem je, že do bytu vstupuje dodávané teplo v jediném místě, a není proto nutné provádět měření na každém otopném tělese. Stačí instalovat měřidlo pouze tam, kde domovní rozvod překročil hranici bytu, zde dodávku energie odečíst a následně zkorigovat.
Rozdíl oproti standardním soustavám s průběžnými stoupačkami je zjevný. U nich se používají korekce stanovené pro každou jednu místnost, respektive pro každé těleso. U etážového topení naproti tomu musíme pracovat výhradně s koeficienty polohy bytu, tedy váženým průměrem koeficientů vypočtených pro jednotlivé místnosti.
A tím se dostávám k meritu věci. Dokážete odhadnout, jak rozúčtovatelské firmy počítají vážený průměr z dílčích empirických koeficientů? Pokud ano, gratuluji k nevídané představivosti.
V čem je problém empirie?
Především v tom, že ignoruje jeden naprosto zásadní parametr, kterým je velikost příslušné místnosti. Z pohledu empirie jsou všechny místnosti stejně velké, takže uvažovat o váženém průměru ani nelze, neboť nemáme podle čeho stanovit váhu dílčích hodnot. K tomu totiž potřebujeme znát vnitřní objemy vytápěných prostor.
Ptal jsem se pár pracovníků rozúčtovatelských firem, jak to tedy dělají, a odpověděli mi pokrčením ramen. Z dalších jejich slov vyplynulo, že náměry kalorimetrů nijak nekorigují, což je ovšem v rozporu se zákonnými požadavky. Platná legislativa zohlednění různé energetické náročnosti výslovně vyžaduje, zapomínat na koeficienty polohy bytu tedy jednoduše nelze.
Pod tíhou argumentů oslovení většinou dospěli k aritmetickému průměru. Tedy sečíst všechny empirické koeficienty v místnostech příslušného bytu a vydělit je počtem místností. To je pochopitelně nesmysl, jehož hloubku si člověk uvědomí, až když provede srovnání správného postupu a tohoto řešení na způsob „z nouze ctnost“.
Bilanční koeficienty polohy bytu
Při výpočtu bilančních polohových koeficientů se s vnitřním objemem vytápěného prostoru počítá. Energetická náročnost je totiž z principu měrná, tedy ve wattech na metr krychlový. Jedině tak lze zajistit, aby platilo, že náklady na ohřátí každého kubíku vzduchu na stejnou teplotu budou po provedené korekci všude v objektu shodné.
Výstupem bilanční metody jsou jak dílčí koeficienty pro každou z vytápěných místností, tak i souhrnné koeficienty polohy bytu. Praktické zkušenost ovšem dokládají, že používat specifickou hodnotu korekce pro každou jednu místnost není úplně šťastné. Kdekdo má totiž v některé z místností radiátor trvale zavřený a teplo sem přivádí otevřenými dveřmi z vedlejší cimry.
Korigování naměřené nuly pochopitelně nic nepřináší, dílčí koeficienty se u nulových náměrů dostávají do pasti. Proto doporučujeme aplikovat na všechna tělesa v bytě souhrnné koeficienty polohy bytu. Tím je zaručeno, že nedojde ke zkreslení vyúčtování v důsledku vyřazení některých těles z provozu.
Další příklad špatného přístupu ke korekcím
Setkávám se s ním opakovaně. Po zateplení objektu přestane výkon soustavy odpovídat původnímu projektu. Potřeba tepla kolikrát klesne až na polovinu, čímž logicky vznikne 100% výkonová rezerva otopné soustavy. V některých bytech pak dochází k redukci počtu radiátorů, a to je velký problém.
Správně by se totiž měla soustava seřídit na nové okrajové podmínky, což se ale většinou neudělá. Výkony těles tak značně převyšují potřeby objektu a obyvatelé domu záhy zjišťují, že byt lze pohodlně vytápět na standardní úroveň využíváním jen části radiátorů, a rozhodnou se některé z nich demontovat. A s tím empirie absolutně nepočítá.
Prostor bez radiátoru považuje tato metoda založená na dojmech za nevytápěný a nemá pro něj žádný koeficient. A pro těleso v sousední místnosti, kterým se najednou vytápějí místnosti dvě, má pořád ten původní koeficient. Nebere tedy v potaz, že příslušný vytápěný prostor se zvětšil, a tím pádem se musela změnit i jeho energetická náročnost.
Kdyby empirie uměla souhrnné koeficienty polohy bytu, tento problém by nikdy nenastal…
Na místě je otázka, co vede lidi k demontáži těles. Je-li cílem zvětšení obytné plochy, tak dobrá, něco málo se tím získá. Pokud je ovšem motivací snaha šetřit na nákladech vytápění, tak nabízím data z paneláku, ve kterém došlo k odstranění vždy jednoho tělesa v sedmi z 52 bytů. A světe div se, majitelé těchto bytů patří mezi ty, kteří na nepřesnost empirických koeficientů doplácejí…
Na následujícím grafu, kde jsou byty seřazeny podle výše chybovosti rozúčtování tepla, jsou zmíněné byty označeny červeně. Na vysvětlenou, pozice se zápornými hodnotami představují poškozované partaje, kdežto ty ležící v pásmu s kladnými hodnotami na nepřesnostech rozúčtování vydělávají.
Pár doporučení na závěr
Především bych chtěl apelovat na vlastníky bytových domů, aby po zateplení pláště či výměně oken nechali znovu seřídit otopnou soustavu. Nastavení regulačních prvků musí vždy odpovídat aktuálním tepelným ztrátám. Změna otopové křivky částečně pomůže, ale všelékem rozhodně není.
Dále varuji před používáním empirických polohových koeficientů. Jsou odhadovány od oka a nemají s reálnou energetickou náročností příslušných prostor pranic společného. V jejich důsledku tak dochází k poškozování zhruba poloviny obyvatel každého činžáku. Viz graf výše.
Nemáte-li ústřední vytápění v domě správně seřízené a radiátory mají nadbytek výkonu, tak pokud váš rozúčtovatel používá empirické polohové koeficienty, tělesa určitě nedemontujte ani trvale nevypínejte. Přineslo by vám to víc škody než užitku. Opět viz graf výše.
A nakonec jedno praktické doporučení. I když budete mít vypočítány přesné bilanční polohové koeficienty, rozhodně používejte pro korekce náměrů souhrnné koeficienty polohy bytu. Jakmile začne někdo v domě s vytápěním experimentovat, pouze souhrnné koeficienty polohy bytu ochrání od negativních dopadů jeho chování ostatní obyvatele domu.