Je smutnou skutečností, že v legislativě týkající se rozúčtování tepla a teplé vody v bytových domech jsou nedostatky, jež zbytečně přidělává vrásky lidem z vedení družstev a SVJ. V některých případech se jedná o lehce bizarní práci s logikou, jindy dokonce o chyby z bezradnosti.
Autor článku: Jiří Šuk, specialista na měření tepla a rozúčtování nákladů na vytápění, www.rekomvd.cz
Zmiňované vady na kráse jsou bezpochyby důsledkem ne zcela promyšleného nekoncepčního přístupu zákonodárců. Svoji roli sehrává rovněž podcenění vážnosti situace ze strany subjektů, které by měly legislativní předpisy v procesu schvalování připomínkovat.
Bolavých míst je celá řada. A mohly by nám být vcelku „ukradené“, kdyby nepůsobily problémy, nepříjemnosti a mrzutosti při výkonu funkce předsedů bytových družstev, předsedů SVJ a správců bytových domů.
Bohužel totiž platí, že na nedomyšlenost některých právních předpisů doplácejí právě zástupci vlastníka objektu a lidé zajišťující správu nemovitostí. Právě oni totiž musí komunikovat s uživateli bytových jednotek a vysvětlovat jim často nevysvětlitelné.
Proč je rozúčtování tepla a teplé vody provedeno právě tak, jak je provedeno, a nikoliv skutečně správně, přehledně a transparentně.
Započitatelná podlahová plocha
Jedním z nejvýraznějších úletů v rozúčtovatelské legislativě je práce s takzvanou započitatelnou plochou.
Těžko soudit jaké pohnutky vedly ministerské úředníky ke zvolení podlahové plochy za prostředek zohlednění aspektů, jež mají bezesporu vliv na energetickou náročnost posuzovaných prostor. Jde o tyto čtyři případy:
- rozdílná výška místností
- účel využití místnosti
- sousedství nevytápěných prostor
- výskyt neizolovaných rozvodů tepla
Jistě, nikdo nezpochybňuje nezbytnost výše uvedená hlediska do rozúčtování tepla a teplé vody promítat a nikdo také nezpochybňuje jejich relevanci. O tom opravdu není sporu. Nešťastná je ovšem zvolená forma. Deformace jednoho z naprosto exaktních vstupních údajů, výměry podlahové plochy!
Korekce, kterými se podlahová plocha upravuje, sice vycházejí z logiky, ale je to logika nešťastně uchopená.
Skutečnost, že má místnost ve srovnání s ostatními jinou výšku stropu, se tak v rozúčtování nákladů na teplo neprojeví vyšší energetickou náročností, nýbrž (sic!) novou, nijak neověřitelnou podlahovou plochou. Vnímáte tu absurditu? Spotřeba tepla se řeší skrze plošnou míru!
A stejně netechnický je i nápad využívat deformaci podlahové plochy k zohlednění účelu místnosti, vlivu sousedních nevytápěných prostor, či tepelných zisků ze stoupaček procházejících místnostmi. Přitom v podtextu se praví, že odlišný účel využití se řeší z důvodu odlišné míry větrání.
Tu ale dokážeme zadat do výpočtu tepelných ztrát, tak proč měnit podlahovou plochu???
Že si na tuto praxi veřejnost už zvykla a i vy ji považujete za normální standard? Chápu. Ale je to přinejmenším smutné. Mimochodem, jak se vám daří vysvětlovat alchymii kolem podlahové plochy příjemcům rozúčtování tepla a teplé vody?
Přitom, budete-li provádět korekce vytápěných prostor na polohu jinak než „kvalifikovaným“ odhadem, budete mít všechny čtyři zmiňované aspekty již zohledněny v bilančních polohových koeficientech.
Ono se to ostatně přímo nabízí. A není nutné se zabývat nesmyslem v podobě započitatelné podlahové plochy, nehledě na nepřesnost výstupu. V tomto směru jsou legislativou zvolené postupy stále ještě někde ve století páry…
-20 až +100 %
Další perlou, kterou legislativa obsahuje, je institut stanovení takzvaných mezí normality. Opatření vskutku kontroverzní, projev bezradnosti a v konečném důsledku slepá ulička. Vyhláška v podstatě říká toto:
- Dojde-li při výpočtu nákladů na vytápění ke zjištění, že daný prostor vykazuje větší zápornou odchylku o více než 20 % od průměru domu, je automaticky upravena jeho spotřeba na 80 % průměrné hodnoty v rámci domu.
- Dojde-li při výpočtu nákladů na vytápění ke zjištění, že daný prostor vykazuje větší plusovou odchylku o více než 100 % od průměru domu, je automaticky upravena jeho spotřeba na 200 % průměrné hodnoty v rámci domu.
Brutálně vysoký horní limit měl zamezit plýtvání teplem některými nájemníky. Ve skutečnosti ovšem pouze „trestá“ ty, kteří jsou proti své vůli nuceni vytápět sousední byty se zavřenými radiátory. V takovém případě vám může spotřeba klidně narůst na dvojnásobek a paradoxně při tom ani nedocílíte projektované teploty vnitřního vzduchu…
To, že tepelný parazit navzdory nulovým náměrům zaplatí ve finále minimálně 80 % domovního průměru, je pro tepelného donátora hodně malou náplastí na jeho trápení. Lépe řečeno, žádnou!
Kdo musel někdy vysvětlovat tento produkt právní nouze příjemcům vyúčtování, ví naprosto přesně, o čem je řeč. Mizérie! Zatímco v alchymii okolo započitatelné podlahové plochy lze náznaky logiky ještě dohledat, zde je bohužel zcela zřejmé, že stanovení mezí normality je pouhým bezradným pokusem o únik ze slepé uličky.
Samozřejmě, i prolomení bariéry abnormality „mezí normality“ má své řešení. Bohužel už ne tak snadné, jako v případě započitatelné plochy. Tady nepomohou jen správně vypočtené korekce na polohu, které všem spotřebitelům nastaví stejnou pomyslnou startovní čáru.
Zde narážíme na „nesportovní chování“ některých účastníků soutěže během „vlastního závodu“. I tak lze hodnotit nestandardní způsob provozování otopné soustavy, tepelné parazitování na úkor svých sousedů.
Abychom dokázali správně určit, kolik kterému uživateli naúčtovat za dodané teplo, nepotřebujeme žádné „meze normality“, nýbrž přesné určení míst, kde bylo vydané teplo skutečně spotřebováno. Tedy zohlednit také prostupy mezi sousedními byty.
Potřebné světlo na konci tunelu
Pro určení konečné spotřeby nestačí pouze měřit teplo dodané do jednotlivých místností, ale je nutné současně sledovat migraci tepla po celém domě. Vedle informací z poměrových indikátorů či bytových kalorimetrů je třeba pracovat s dalšími nezbytnými vstupy.
Proto do vytápěných místností instalujeme navíc teplotní senzory, které průběžně zaznamenávají interiérovou teplotu.
Na základě takto získaných vstupních dat, pochopitelně v kombinaci se správně nastavenou startovní čárou, jsme již schopni určit, kolik tepla kdo opravdu spotřeboval. Takže kýžená spravedlnost v rozúčtování tepla a teplé vody je na dohled. Podotýkám, že obě zmíněná řešení nabízí svým členům SMBD ve spolupráci s družstvem REKOM.
V textu popsané legislativní přešlapy mají jedno společné. Snaží se látat děravá pravidla hry, nicméně volí pro to špatnou taktiku. Soustředí se na následky, místo aby řešily příčiny problému. Přitom existuje alternativa, která dokáže garantovat jak nastavení stejné „startovní čáry“, tak dodržování férových podmínek během „závodu“.
Bilanční polohové koeficienty plus bilanční způsob určování spotřeby tepla.