Bilanční polohové koeficienty v rozúčtování tepla

Na téma bilanční polohové koeficienty a spravedlivé rozúčtování tepla jsem napsal již poměrně dost článků. Přesto jsem opakovaně svými klienty žádán o vysvětlení, jak je možné, že se výsledky jejich předchozích rozúčtování podle empirie od současného s bilančními koeficienty tak diametrálně liší.

Projevený zájem o principy dělení nákladů vždy potěší, a proto každému rád poskytnu požadované informace. Nicméně začal jsem si uvědomovat, že není od věci mít po ruce obecný materiál, na který se lze v podobných případech odkázat. A proto jsem sepsal následující stať.

Stručné odpovědi na čtyři frekventované a současně klíčové dotazy z okruhu rozúčtování tepla s využitím bilančních polohových koeficientů. Pro zájemce o širší vhled do problematiky jsem do textu přidal odkazy na články, které se daným otázkám věnují detailněji. A nakonec jeden názorný příklad z praxe.

1. K čemu jsou polohové koeficienty?

• Smyslem polohových koeficientů je zohlednit různou energetickou náročnost jednotlivých prostor v domě, zajistit rovné podmínky pro hodnocení spotřeby ve všech vytápěných místnostech, potažmo bytech.

• Cílem je naplnění legislativního požadavku, aby při vytápění stejně velkých prostor na stejnou úroveň byly i finanční náklady stejné. To jinými slovy řečeno znamená, že měrná potřeba tepla musí být po provedené korekci v celém domě shodná!

• Důležitá poznámka: Vliv individuálního uživatelského chování, který zosobňují průměrná vnitřní teplota, míra větrání a objem vnitřních tepelných zisků, s polohovými koeficienty nijak nesouvisí. Má dopad na spotřebu tepla, a proto se jeho účinek promítá výhradně do náměrů měřidel.

• Zatímco polohové koeficienty řeší potřebu tepla, uživatelské chování spadá do oblasti spotřeby tepla. Nezaměňovat!

2. Proč bilanční polohové koeficienty?

• Chceme-li v rozúčtování tepla objektivně zohlednit energetickou náročnost každé místnosti, musíme mít detailní přehled o stavu tepelné bilance ve všech prostorách v domě za celé otopné období. Při jejím výpočtu se proto počítá s veškerými tepelnými toky probíhajícími jak mezi interiérem a exteriérem, tak mezi sousedícími vnitřními prostory.

• Vstupem bilančního výpočtu jsou klimatická data pro danou lokalitu a otopné období, dále projektem a normami stanovené parametry vnitřního prostředí, a pochopitelně vnitřní dispozice domu, kvalita dělících konstrukcí a vliv okolní zástavby a vegetace.

• Výstupem bilančního výpočtu jsou hodnoty potřeby tepla v místnostech vybavených otopným tělesem a korigované podlahové plochy těchto místností zahrnující i odpovídající díl částí stejného bytu, ve kterých otopné těleso není, a na jejichž vytápění se daný prostor spolupodílí.

• Podílem potřeby tepla v místnosti a korigované podlahové plochy je měrná potřeba tepla. Z příkladu níže je patrné, že měrné potřeby tepla jednotlivých místností jsou značně rozdílné. To je jedním z důvodů, proč takřka identické prostory spotřebují různé množství energie.

• Dalším krokem je výpočet procentuálních odchylek od střední hodnoty. To jsou hledané bilanční polohové koeficienty. Věrně popisují energetickou náročnost každé vytápěné části domu, a protože jde o odchylky od průměru, nabývají hodnot menších i větších než jedna.

• Jednoduchá kontrola, že vypočtená čísla jsou správná: Vydělíme-li měrnou potřebu tepla libovolné místnost příslušným polohovým koeficientem, vyjde ve všech případech identická výše korigované měrné potřeby tepla. Vliv rozdílné energetické náročnosti je účinně eliminován. Což bylo cílem.

3. Jak používat bilanční polohové koeficienty v rozúčtování tepla?

• Pozor na jednu zásadní odlišnost oproti empirickým koeficientům! Hodnoty bilančních koeficientů jsou přímo úměrné energetické náročnosti. Čím vyšší náročnost, tím větší koeficient. Pro provedení korekce náměrů na jednotnou srovnávací hladinu je proto nutné náměr příslušným koeficientem dělit!

• Při rozúčtování s využitím běžných softwarů, v nichž je pevně nastaveno násobení polohovým koeficientem, je proto nutné použít převrácené hodnoty bilančních polohových koeficientů 1/k_B. Z tohoto důvodu se ve výsledném protokolu uvádějí obě varianty výsledků, aby rozúčtovatel nemusel svůj SW upravovat.

• Zbytek probíhá tak jak jsme zvyklí. Do výpočtu zadáváme reálnou spotřebu vyjádřenou náměry měřidel (v joulech u kalorimetrů, v dílcích u poměrových indikátorů). Standardní postup dle metodiky rozúčtování nákladů stanovené legislativou.

• Poznámka: Všimněte si, že zde nefiguruje žádná započitatelná plocha. Její význam při zohlednění vlivu nevytápěných místností či neizolovaných rozvodů tepla přebírají opět bilanční polohové koeficienty. Asi netřeba podotýkat, že realitu popisují daleko precizněji.

4. Proč se bilanční a empirické koeficienty tolik liší?

• Důvod je prostý. V případě bilančních koeficientů je vliv rozdílné energetické účinnosti podrobně počítán. Hodnoty empirických koeficientů jsou naproti tomu odhadovány, navíc prostřednictvím naprosto scestných konstruktů.

• Zatímco bilanční koeficienty vycházejí z principu „stejně velké objemy na stejnou teplotu za stejné peníze“, empirické se mu obloukem vyhýbají a namísto energetické náročnosti zohledňují pouze počet stěn obvodového pláště, a to ještě značně nepřesvědčivě.

• Měrnou potřebu tepla, klíčový pojem výpočtu jak energetické náročnosti, tak bilančních koeficientů, budete v metodice návrhu empirických koeficientů hledat marně. Empirie ji navzdory kolizi se závaznou legislativou ignoruje a sází na „zkušené oko rozúčtovatele“.

• Rozdíly mezi hodnotami bilančních a empirických koeficientů jsou opravdu obrovské. Kdyby nebyly, nikdy bych se do bilančních koeficientů nepouštěl. Zatímco jejich výpočet zabere pár desítek hodin, empirické bych pro stejný objekt zvládnul do deseti minut…

• Porovnání výsledků obou možných přístupů ke stanovení polohových koeficientů, potažmo k objektivnímu rozúčtování nákladů, názorně dokumentuje následující příklad.

Názorný příklad, proč bilanční ano a empirické už nikdy více

• Na obrázku je výsek prvního podlaží paneláku systému Larsen Nielsen. Zajímají nás byty A a B. Objekt je po rozsáhlé rekonstrukci, v rámci které došlo k výměně oken a zateplení pláště budovy. Bohužel ale nebyla vyřešena tepelná izolace stropu nad suterénem.

• Vedle pokojů a kuchyně s otopnými tělesy (A1 až A5 a B1 až B4) je v bytech ještě hala a koupelna (A6, A7 a B5, B6), které jsou vytápěny prostupem tepla ze sousedních místností. Vstupní a schodišťový prostor je stejně jako suterén nevytápěn.

• Z pohledu energetické náročnosti je poloha bytu A značně nepříznivá. Krajní byt u východního štítu nad nevytápěným suterénem, většina oken orientovaná na sever, tedy s minimem solárních zisků. Naproti tomu byt B leží v chráněné poloze a navíc pod pokojem B3 je místnost výměníkové stanice, ve které je po celé otopné období nadstandardně vysoká vnitřní teplota.

• Všechny uvedené skutečnosti byly promítnuty do výpočtu tepelných bilancí jednotlivých prostor v domě. Výsledky jsou v tabulce.

• Jak je vidět, empirické koeficienty se liší minimálně. Zde figurují pouze 2 různé hodnoty, v celém objektu jich je 14 na 195 místností. Běžně se ovšem v praxi setkáváme i s polovičním počtem. Energetické náročnosti žádných dvou místnosti v domě přitom prokazatelně nejsou totožné…

• Bilanční koeficienty snadno poznáme podle toho, že oscilují na obě strany od jedničky a rozptyl jejich hodnot je poměrně široký. V našem případě od 0,444 do 3,489.

• Oprávněnost uvedeného rozptylu je potvrzena kontrolním výpočtem korigované měrné potřeby tepla. Ta musí být pro všechny místnosti shodná (zde náhodou kulatých 10,00). Velký rozptyl rozhodně není žádným důvodem k panice. Problémem je opačný extrém.

• Cifry empirických koeficientů sice na první pohled obavy nevzbuzují, vypočtená korigovaná měrná potřeba tepla však prozrazuje, že tato metoda absolutně neplní legislativní požadavek – objektivně zohlednit rozdílnou energetickou náročnost.

• Do očí bijí zejména výsledky místností A3 a B3. V prvním případě je chyba empirie 72 %! Pouhý pohled na hodnoty měrných potřeb a příslušných koeficientů napovídá, v čem je problém. Chyba u místnosti B3 je dokonce 78 %, ale pro změnu v opačném gardu. Příčinou je výměníková stanice pod podlahou, tedy případ, na který empirie vůbec nepamatuje.

• Proč bilanční ano a empirické ne? Čísla jasně hovoří. Komu tento argument nestačí, tomu není pomoci…

Spravedlivé dělení nákladů – rekapitulace základních tezí

1. Rozdělovat náklady na vytápění bez korekce náměrů polohovými koeficienty je protiprávním jednáním. S překvapením zjišťuji, že spousta vlastníků bytových domů si to neuvědomuje.

2. Aby polohové koeficienty plnily to, co se od nich očekává, nemohou být odhadnuty od stolu, ale musí se vypočítat. Žádné zkušené oko, ale fyzika. Proto bilanční polohové koeficienty.

3. Pozor na správnou aplikaci bilančních koeficientů. Náměry se jimi dělí. Pokud máte software, který umožňuje pouze násobení, musí se použít převrácená hodnota bilančního koeficientu.

4. Je přirozené, že mezi empirií a bilanční metodou jsou značné rozdíly. Platí to i pro následná rozúčtování. Každý si může udělat představu, jaké škody empirické vidění světa dosud páchá.

5. Změnit polohové koeficienty z empirických na bilanční je snadné. Staré křivdy to nenapraví, ale je třeba se koukat dopředu. Domy vytápět nepřestaneme, tak ať mají všichni obyvatelé férové účty za teplo.

Měření spotřeby tepla dává smysl pouze tehdy, když dokážeme náklady i spravedlivě rozúčtovat. Potom se dá mluvit o nějakém přínosu. Bez bilančních polohových koeficientů je to obyčejný výkřik do tmy.