Rozúčtování topných nákladů v duchu smetí dovnitř, smetí ven

Každého, kdo se trochu zajímá o způsob rozúčtování topných nákladů v bytových domech, určitě už někdy napadlo, na kolik spravedlivý tento princip asi je. Stoprocentní jistota v reálném světě neexistuje, ale co třeba na 90 %, tolik by to mohlo být? Anebo snad na 80 %?

Vzhledem k tomu, že pro vlastní rozúčtování topných nákladů potřebujeme nejprve spotřebu nějak změřit, potom náležitě zohlednit celou řadu faktorů, které spotřebu ovlivňují, a nakonec se vypořádat se značně nestandardním chováním některých obyvatel domu, číhá na nás nespočet pastí. A každá z nich je zdrojem různě velké chyby.

Teplo většinově měříme poměrovými indikátory, které ovšem teplo neměří, ale odvozují jeho objem z teploty otopného tělesa. Vzhledem k tomu, že pro výpočet tepelného toku je třeba znát nejen teplotu zdroje, ale i teplotu okolního vzduchu, kterou indikátory neznají, můžete si o relevanci výstupů udělat obrázek.

Pro úpravu těchto nepřesných náměrů se používají korekční koeficienty. Mají za úkol zohlednit rozdílné energetické náročnosti jednotlivých místností, výkon otopného tělesa, způsob uchycení indikátoru na těleso nebo vliv sousedních nevytápěných prostor či vliv stoupaček, coby neměřeného zdroje tepla.

Většinu těchto korekcí rozúčtovatelé střílejí od boku, takže již tak pochybné hodnoty náměru zatěžují další chybou.

A aby toho nebylo málo, tak tady máme tepelné parazitování, důsledkem kterého není vůbec jasné, kdo co vlastně vytápěl… Zavedení nic neřešících mantinelů vymezujících „normálnost“, tedy způsob, jak se s tím vypořádali úředníci, by byl komický, kdyby v součtu nešlo o obrovské finanční částky, jež jsou účtovány nesprávným lidem.

Opravdu byste se na základě těchto zkušeností drželi s tipem na výši celkové nepřesnosti rozúčtování topných nákladů při zdi?

 

rozúčtování topných nákladů, polohové koeficienty, korekce dle polohy

 

GIGO

 

Pojem „garbage in, garbage out“ pochází z počítačového prostředí, ale má všeobecnou platnost. Nelze očekávat, že na základě chybných vstupních dat lze získat správný výsledek. Jasné a pochopitelné. Takto ale bohužel neuvažují mozkové trusty, které stojí za zavedením povinného měření tepla v místech spotřeby.

Proces rozdělení nákladů na teplo, od měření až po rozúčtování, vypadá hezky do okamžiku, než vezmete v úvahu, že taky existují fyzikální zákony. A ty nejsou pohříchu na nějaké ohýbání reality zvědavé. Chyby jednotlivých kroků se násobí a výsledkem je co jiného, obrovská chyba…

Má-li být měření tím skvělým prostředkem k dosažení energetických úspor, a ne pouze způsobem, jak lidi poštvat proti sobě, musí se především zajistit kvalita vstupů.

 

Kde začít, když jsou chyby, kam se člověk podívá?

 

Na první pohled zbytečná otázka. Ale život kolem nás je plný příkladů, že ne pokaždé lidé ctí logiku. Až si říkám, jestli náhodou moje představa, že se vždy postupuje od zásadních problémů směrem k marginálním, není náhodou okrajovým názorem.

Jeden příklad za všechny. Stavaři a topenáři to vědí, výpočet tepelných ztrát lze provést několika způsoby, které se liší v detailech, a pochopitelně také ve výsledcích. Zpřesnění se týká například zohlednění vlivu tepelných mostů. Nic proti tomu, ale já ve výpočtu tepelných ztrát vidím úplně jiný problém.

S řádově vyšším dopadem.

Jde o vnitřní teploty v nevytápěných prostorech. Ty určuje norma a schválně si je někdy zkuste porovnat se skutečností. Jsem přesvědčen, že špatně zadaný rozdíl teplot má při výpočtu prostupu tepla větší váhu než dílčí úprava součinitele prostupu tepla o předpokládaný tepelný most.

Proto se nejprve soustředím na výpočet správných hodnot v nevytápěných místnostech. Norma kupříkladu říká 6 °C, výpočet v konkrétním domě 13 °C. Jestli ale bude rozdíl vnitřních teplot 14 °C (20 – 6) nebo jenom 7 °C (20 – 13), to už je sakra rozdíl! V plochách konstrukcí se člověk nesplete a zpřesnění v řádu jednotek procent u součinitele prostupu nic moc neřeší.

A pozor! U zateplených domů význam toků skrz vnitřní dělící konstrukce dramaticky roste.

 

Korekce dle polohy v domě

 

Vraťme se ale k rozdělení nákladů na teplo. Čím se primárně zabývat, aby se výsledek co nejvíce přiblížil realitě? Měřicí technikou, korekcemi náměrů nebo metodikou rozúčtování?

Princip rozúčtování topných nákladů daný naší legislativou osobně považuji za paskvil. Hlavně z důvodu nastavení celého systému a absolutní neschopnosti eliminovat chyby vznikající v dílčích procesech. Vlastní rozúčtování je tak ve vleku jemu předcházejících kroků a na chybovost nemá zásadní vliv. Ani negativní, ale ani pozitivní.

V případě metody měření spotřeby tepla je situace jiná. Zatímco kalorimetry měří teplo dodané tělesem bezvadně, další tři povolené metody si na měření tepla pouze hrají. A protože hromadnému použití kalorimetrů brání jejich cena a technické limity otopných soustav, s chybou měření zkrátka zatím žít musíme.

Zato chyby korekcí pramení pouze z všeobecného šlendriánu. Rozúčtovatelům nic nebrání přesně stanovit jednotlivé korekce. Je to ale pracné a praxe ukázala, že náhrada výpočtu pouhým odhadem u zákazníků prochází. Chyby jsou zde sice v desítkách procent, ale to zákazníci bohužel zatím netuší. Co oko nevidí, srdce nebolí…

 

Nazývejme věci pravými jmény

 

Největším smetím na vstupu jsou rozhodně empirické polohové koeficienty. Čísla, která nemají pranic společného s objektivním zohledněním polohy příslušných prostorů v domě. Zdatně jim sekundují korekce ve formě započitatelné plochy. Zoufalý pokus, jak se vypořádat s místnostmi bez otopných těles.

Pokud chceme zvýšit míru spravedlnosti rozúčtování topných nákladů, prvním krokem je náhrada polohových koeficientů. Vypočtené bilanční místo odhadovaných empirických.

Bilanční vycházejí z tepelné bilance zahrnující nejen tepelné ztráty, ale i tu část tepelných zisků, která je nezávislá na vůli obyvatel domu. A počítají i s nevytápěnými místnostmi, takže už žádná nesmyslná uměle vytvořená započitatelná plocha.

Následně by bylo vhodné popřemýšlet, jak objektivně určit, kde se teplo spotřebované na vytápění příslušné místnosti vlastně vzalo. Z otopného tělesa, prostupem od souseda, ze Slunce nebo z domácích spotřebičů?

Toto povědomí podložené relevantními čísly nám umožní účinně eliminovat tepelné parazitování a zamezit zpoplatnění tepelných zisků.

Jak je vidět, první zásadní změna je plně v režii vlastníků domů. Když už je řeč o smetí, jsou to oni, kdo si obrazně řečeno musí nejdříve zamést před vlastním prahem.

Potom už nezbude než doufat, že kreativci na MMR nevymyslí další novinku, která by předchozí krok správným směrem negovala. Dosud mají jistě hlavu plnou novely stavebního zákona, ale jakmile se jim trochu uvolní ruce, hrozí, že by mohli dostat zálusk na „vylepšení“ dalšího z předpisů, který spadá do jejich portfolia.

 

 
%d blogerům se to líbí: