Vysoká versus nízká náročnost

Aby bylo jasno, nemám protentokrát na mysli energetickou náročnost, ale náročnost úplně jinou. Lépe řečeno dokonce dvě různé varianty úplně jiné náročnosti. Náročnost vyplývající jednak z požadavků, které se na vlastníky bytových domů postupně navalily, a potom náročnost při hodnocení efektu všech doposud přijatých opatření.

Napadlo mě to při čtení komentáře ke stavu současného školství. Na jednu stranu až nerealistická očekávání ve školských vzdělávacích programech, na druhou nijak neskrývaná snaha zjednodušit maturitu natolik, aby ji byla schopna úspěšně absolvovat valná většina populace. Kvůli vylepšení pozice Česka v mezinárodním žebříčku. Poněkud schizofrenní postoj.

A u bytových domů můžeme sledovat hodně podobný příběh. S energiemi je třeba šetřit. Heslo, které slýcháme při každé příležitosti, a se kterým asi nelze než souhlasit. Otázkou ovšem je přiměřenost a efekt nápadů, jež mají kýžené energetické úspory zajistit.

Zvyšování účinnosti při výrobě, distribuci a provozu – trefa do černého. Snižování tepelných ztrát – dobré za předpokladu, že se při tom nezapomene i na regulaci otopné soustavy. Měření spotřeby tepla – utopická myšlenka z hlav umíněnců, kteří se nehodlají smířit s tím, že fyzikálním zákonům jednoduše poručit nelze.

A protože náročnost musí být, dostali jsme za úkol plnit současně všechna tři zadání, byť mnohdy jdou doslova proti sobě. Logickým důsledkem tohoto přístupu jsou značně nepřesvědčivé výsledky.

Pro lidi z oboru to není žádné velké překvapení, ale zarážející je absence oficiálního vyhodnocení nařízených či veřejnými prostředky podporovaných opatření. Aby se například ukázalo, na kolik korun v investicích přišla jedna ušetřená koruna ve výrobě tepla. Neexistuje!

Všechny ambiciózní cíle v oblasti energetických úspor mají jedno společné. Vysokou náročnost na spotřebitele a mizivou náročnost při posuzování skutečného přínosu.

 

Státní aparát rád vodí lidi za ručičku

 

Cena tepla se bohužel neodvíjí od životní úrovně v jednotlivých zemích, ale především od nákladů na jeho výrobu. A ty naše se například ve srovnání se sousedním Německem liší podstatně méně, než jaký je rozdíl ve výši příjmů. Proto na vytápění vydáme z rodinných rozpočtů až pět krát víc než Němci, vypočítali ve Sdružení českých, moravských a slezských SVJ.

Z tohoto pohledu je u nás teplo drahé a nic na tomto názoru nemůže změnit ani srovnání vývoje tuzemských mezd a ceny tepla, jak ho prezentuje Teplárenské sdružení. Člověk nepotřebuje studovat odborné analýzy na to, aby poznal, kolik mu po zaplacení složenek zbude v peněžence. Podle ní upravuje své uživatelské chování.

 

energetická náročnost, měření tepla, zateplování

 

Problémem je, že závazky snižovat spotřebu tepla často nevycházejí od obyvatel domů, ale od politiků a ministerských úředníků. Ti mají evidentně pocit, že vědí lépe, co je pro vás nejlepší.

Přitom kdo platí za teplo moc, má dostatečnou motivaci svou situaci řešit. Jakákoliv starost byrokratů je v tomto směru pouze nošením dříví do lesa. Naproti tomu nařizovat šetření teplem lidem, kteří nemají problém s částkami, které za něj platí, nedává příliš smysl.

Důležitou úlohou státu v energetice je zajistit ochranu spotřebitelů před přirozeným monopolem, kterým teplárenské společnosti ve své spádové oblasti bezesporu jsou. Pohlídat, aby kalkulované ceny tepla byly férové. Určovat ale vlastníkům, jak velkou měrnou spotřebu mohou mít, je už za hranou. Tohle by mělo být výhradně starostí konečných spotřebitelů.

Mám pocit, že čím dál víc se k nám stát chová jako k nesvéprávným. Zasahuje do věcí, do kterých mu nic není a je při tom patřičně přísný. Jen si zkuste dělat něco po svém. Nicméně kdykoliv nějakým svým bohulibým nápadem totálně mine cíl, náročnost jde najednou stranou…

 

Když je přání otcem myšlenky

 

Synonymem energetických úspor se stalo zateplování. Ekologové mezi politiky o něm rádi hovoří jako o příkladu dokonalého win-win řešení. Vedle úspory nákladů na vytápění se mají ušetřit i přírodní zdroje a navíc se podpoří ekonomika. Krásná vize, ale není od věci porovnat ji s reálnými výsledky.

V grafu vývoje spotřeby tepla od roku 1991 není vidět žádný skok, který by prozradil, od kdy probíhá masivní zateplování. Netuším, z jakých zdrojů Teplárenské sdružení čerpalo, minimálně hodnoty na svislé ose jsou pro mě otazníkem, a proto jsem hledal dál. Na internetu je k nalezení i graf vytvořený z dat Eurostatu a na něm po nějakém výrazném poklesu spotřeby tepla v domácnostech ani vidu, ani slechu…

Pro vyloučení pochybností jsem ještě porovnal data MPO o spotřebě energie v Česku s daty ČHMÚ, která na počtu průměrných hodnot denostupňů ukazují, jak náročná byla jednotlivá otopná období. I zde je vidět, že dochází-li k nějaké změně, tak pouze díky proměnlivým klimatickým podmínkám.

 

spotřeba energie a denostupně

 

Pokud ovšem neklesá spotřeba, potažmo výroba tepla, tak fakt nevím, co z toho má příroda. Vlastníci domů díky dotacím sice nepřišli zkrátka, ale s ohledem na miliardy, které do nových oken a vylepšených izolací z vlastních zdrojů nalili, bych čekal podstatně víc. Takhle to na mě působí dojmem, že jediným skutečným vítězem budou výrobci stavebních hmot a montážní firmy.

Zateplování je principiálně v pořádku, ale co se energetických cílů týče, zůstali jsme na půli cesty. Chybí totiž druhý nezbytný krok – zaregulování otopných soustav na nové okrajové podmínky. Je sice hezké, že se lepšími parametry obvodového pláště domu sníží potřeba tepla, ale pokud nezajistíte, aby novému stavu odpovídala i jeho dodávka ze sítě, bude efekt zateplení zcela bez záruky!

Tuto informaci ale zateplovací lobby úředníkům MŽP nesdělila, protože o ní sama nemá potřebné povědomí. A hlas odborníků na vytápění je hluboko pod prahem slyšitelnosti. V jejich dresu žádná lobbistická skupina nekope…

 

Vysoká náročnost ano, ale na všechny

 

Do zateplování šla nemalá finanční podpora ve formě dotací. S argumentem, že to pomůže životnímu prostředí, tedy v obecném zájmu. O skutečném efektu nevíme vůbec nic, ačkoliv bychom měli. Nebo je přehnané chtít po státních úřednících, aby prozradili, jak hospodaří s veřejnými prostředky, s penězi nás všech? Není to snad jejich povinností?

Podobné je to se zmíněným nařízením měřit teplo v místech spotřeby. Obešlo se sice bez dotací a za nadšeného souhlasu mnohých obyvatel bytových domů, ale opět bych čekal, že proběhne nějaké vyhodnocení. Třeba na důkaz, že to funguje. Anebo proto, aby se zjistil důvod, proč to nefunguje. Standardní praxe při řízení projektů v soukromých firmách.

Byrokrati přemýšlejí jinak. Nařídit a kontrolovat umějí skvěle, skládání účtů je jim cizí. Navykli si, že náročnost platí na běžné občany. Po nich ji nikdo nevyžaduje, a to je chyba. Bohužel podle toho potom vypadají mnohé zákony a vyhlášky. Náhodné výkřiky do tmy…

Je na čase, aby se všem začalo měřit stejným metrem. Vysoká náročnost je v pořádku, ale není možné, aby se týkala jen někoho.

 

 
%d blogerům se to líbí: