Koeficient polohy místnosti

Pod pojmem koeficient polohy místnosti se skrývá číslo vyjadřující odchylku energetické náročnosti zvolené místnosti od průměrné energetické náročnosti celého objektu. Tedy alespoň v případě bilančních koeficientů. Prostory s průměrnou náročností budou tak mít polohový koeficient rovný jedné, hodnot v intervalu nula až jedna nabudou koeficienty pro místnosti v chráněných polohách a u místností s vyššími tepelnými ztrátami bude koeficient polohy větší než jedna.

Jinými slovy řečeno. Čím více tepla je potřeba k zajištění projektem stanovené úrovně vnitřního tepelného komfortu, tím vyšší hodnota bilančního polohového koeficientu. Myslím si, že základem je co nejstručněji vyjádřená a každému dobře srozumitelná definice. Potom člověk pouhým pohledem pozná, jak na tom u jednotlivých místností je.

Trochu jinak to pojali tvůrci empirických, neboli „domečkových“ koeficientů. Ti vsadili na obrácenou logiku. Každou skutečnost, která by mohla teoreticky být příčinou zvýšení energetické náročnosti, oceňují paušální srážkou ze základního stavu, který se rovná jedné. Jejich koeficienty se proto nacházejí výhradně v intervalu nula až jedna a říkají, čím vyšší hodnota, tím nižší náročnost. Kde leží pomyslný střed, netušíme. Proto ani nepoznáme, která místnost je ještě mezi těmi náročnějšími, a která už ne…

Smysl mi to nedává, a proto se tímto přístupem v následujícím textu již nebudu zabývat.

 

Polohový koeficient – konstanta anebo proměnná?

 

Dosavadní zkušenosti s empirickými koeficienty vypěstovaly v lidech představu, že se jedná o jakousi charakteristiku prostoru, jež je v čase neměnná. A v tomto duchu se v různých internetových „odpovědnách“ vyjadřují i lidé, u kterých se očekává, že vědí, o čem mluví. Informace typu: „polohový koeficient se po zateplení objektu měnit nemusí“ představu o koeficientech coby konstantách mezi uživateli jedině utvrzují.

Skutečnost je přitom jiná. Sebemenší změna okrajových podmínek se promítá do tepelných toků probíhajících uvnitř objektu a na jeho obálce. Pro vaši představu, v objektu se stovkou místností existuje zhruba 1500 různých ploch, přes které může při splnění určitých podmínek dojít k přestupu tepla.

Každý z těchto transferů má za následek změnu vnitřních teplot na obou stranách dělící konstrukce. A změna teploty je startérem dalších transferů. Tedy dominový efekt.

Pochybuje snad ještě někdo o tom, že zateplení nevyžaduje změnu polohových koeficientů?

 

Každé otopné období je z pohledu meteorologie odlišné

 

Vypůjčím si definici z portálu Českého hydrometeorologického ústavu. „Počasí je stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech meteorologických prvků a atmosférickými jevy v určitém místě a čase.“  

Ano, dalším nezanedbatelným aspektem při hodnocení energetické náročnosti je počasí. A jak z jeho definice vyplývá, nejde pouze o teplotu okolního vzduchu, ale také například o intenzitu solárního záření. To se významně podílí na objemu tepelných zisků v celkové tepelné bilanci.

Jakmile cokoliv naruší ustálený stav teplené bilance v kterémkoliv místě objektu, lze to opět přirovnat k povalení první kostičky domina. Spustí se řetězová reakce tepelných transferů, které probíhají tak dlouho, dokud se systém neuvede zpět do rovnovážného stavu. Ta už ale nemá stejnou podobu, jakou měla před porušením rovnováhy…

Z toho vyplývá, že tak, jak je každé otopné období jiné, je jiná i energetická náročnost všech místností v objektu.

Pravda nemusí se jednat o dramatické změny, ale je dobré si to alespoň uvědomit. Pokud se budou polohové koeficienty počítat z dat posbíraných za posledních pár let, dá se hovořit o objektivním zohlednění trendu ve vývoji místního klimatu. Používat ale dlouhodobé průměry či zastaralá data už může být zavádějící.

Proto by se měly polohové koeficienty jednou za čas aktualizovat.

 

koeficient polohy místnosti

 

Co vše koeficient polohy místnosti zohledňuje?

 

Důležitá otázka. Z předchozího textu je snad zřejmé, že na energetickou náročnost mají vliv jak tepelné ztráty, tak i tepelné zisky. Teplo uniká z interiéru ven, ale rovněž do místností s nižší teplotou. Naproti tomu z místností s vyšší teplotou teplo přichází. A přichází také oknem v podobě solární energie, a svůj vliv má i vrstva ohřátého vzduchu na povrchu osluněné fasády.

Takže potřebujeme znát nejen počet ploch obálky a jejich orientaci vůči světovým stranám, ale i plochu zasklení a podíl jeho zastínění. Důležité jsou rovněž tepelně technické parametry dělících konstrukcí a správné teploty v nevytápěných prostorách. A konečně podlahová plocha. Na tu je nutné vypočítanou tepelnou bilanci vztáhnout, abychom mohli hovořit o měrné potřebě tepla. Ta totiž vyjadřuje hledanou energetickou náročnost místnosti s ohledem na její polohu v domě.

Tak a teď si to srovnejte s tím, jak k této problematice přistupují tvůrci empirických koeficientů. Rozdíl obou přístupů dokumentuje tato srovnávací studie. Koeficient polohy místnosti opravdu nelze určovat od oka, ale musí se přesně vypočítat.