Započitatelná podlahová plocha

Na termín „započitatelná podlahová plocha“ spolehlivě narazíte při rozúčtování tepla v bytových domech. Jde o fiktivní výměru místnosti kalkulovanou s cílem zohlednit různé parametry srovnávaných vytápěných prostor. Rozdílnou výšku místnosti, účel místnosti, vliv sousedních nevytápěných prostor a úroveň vnitřní teploty. Zhruba tak důvod jejího zavedení komentuje MMR ve svém metodickém pokynu k vyhlášce 269/2015 Sb.

Když jsem zmíněný ministerský materiál četl poprvé, moc jsem nechápal. Všechny uvedené parametry přece souvisí s energetickou náročností příslušné místnosti. A tu má řešit korekce podle polohy, čili polohový koeficient. Tak k čemu potřebujeme ještě další rovnátko? Pak jsem se seznámil s empirickými koeficienty, a vše mi bylo okamžitě jasné.

Smyslem zapojitelné podlahové plochy je v podstatě korekce nepřesných korekcí podle polohy… Nasnadě je ovšem otázka, jak se dá tomuto instrumentu věřit? Zvláště když si uvědomíme, že za jeho vznikem stojí ti samí lidé, kteří jsou duchovními otci oněch nepřesných korekcí podle polohy…

 

Odlišná výška místnosti

 

V metodickém pokynu se k tomuto parametru uvádí: „jde-li o nestandardní tvar vytápěného prostoru, zpravidla pro rozdílnou výšku vytápěných obytných místností a nebytových prostorů, bude vhodnější hovořit o objemu vytápěné místnosti než o její ploše, protože množství dodaného tepla je vázáno s objemem vytápěného prostoru“. Ano, tak to skutečně je. Mírný údiv pak ovšem musí vyvolat návrh následného řešení.

„Započitatelnou podlahovou plochu pro takové vytápěné místnosti v zúčtovací jednotce určíme tak, že jejich podlahovou plochu přepočteme v poměru jejich výšek na jednotnou (převládající) výšku stropů ostatních místností v zúčtovací jednotce.“ Vypadá to jednoduše, ale zkoušeli jste si někdy porovnat výsledky takto upravených místností? Platí opravdu, že potřeba tepla je úměrná objemu místnosti?

Pro názornost uvedu jednoduchý příklad, rohovou místnost o rozměrech 6 x 4 metry, ležící: A. v podlaží nad nevytápěným suterénem, B. v běžném podlaží a C. pod střechou. Porovnávám výšky 2,5 m a 3,0 m, tedy navýšení objemu o 20 %. Jak se to projeví v jednotlivých variantách?

 

Přízemí nad suterénem              Běžné podlaží                           Poslední podlaží

Objem 120 %                                   Objem 120 %                              Objem 120 %

Qp = 113,5 %                                   Qp = 120 %                                  Qp = 111,1 %

Qv = 120 %                                       Qv = 120 %                                  Qv = 120 %

Qc = 116,1 %                                   Qc = 120 %                                  Qc = 114,3 %

 

Započitatelná podlahová plocha

 

Jak vidíte, přímá úměra mezi výškou místnosti a potřebou tepla na její vytápění neplatí za všech okolností. Existuje pouze v případech, kdy teplo z místnosti uniká výhradně horizontálním směrem – obvodovými stěnami. Jakmile bude ovšem součástí obálky vytápěného prostoru podlaha či strop, s přímou úměrou končíme!

Ze strany legislativy tady jde buďto o nepochopení hloubky problému, anebo o neadekvátní zjednodušení.

 

Způsob využití

 

Další položkou v zohledňování „nestandardních prostorů“ je druh vytápěného prostoru, respektive způsob jeho využití. Metodický pokyn říká: „koeficienty vyjadřují charakter užívání místností z hlediska možnosti ztrát zejména větráním“.

Vyhláška potom uvádí hodnoty koeficientů, kterými se násobí podlahová plocha místnosti. Obytným plochám je přisouzena hodnota 1,0; pro nebytové prostory vybíráme z rozmezí od 1,0 (sklady) po 1,4 (restaurace, kavárna, vinárna). Jak věrně popisuje takto konstruovaný parametr započitatelné podlahové plochy vyšší míru větrání?

Opět jednoduchý příklad – tři stejně velké prostory s různým způsobem využití, a tedy různou četností výměny vnitřního vzduchu: A. 0,5-1 (koeficient 1,0), B. 0,6-1 (koeficient 1,2) a C. 0,7-1 (koeficient 1,4)

 

Sklad (1,0)                                     Kancelář (1,2)                               Kavárna (1,4)

Výměna vzduchu 0,5-1                 Výměna vzduchu 0,6-1                 Výměna vzduchu 0,7-1

Qp = 100 %                                    Qp = 100 %                                     Qp = 100 %

Qv = 100 %                                     Qv = 120 %                                     Qv = 140 %

Qc = 100 %                                     Qc = 108,4 %                                 Qc = 118,8 %

 

Započitatelná podlahová plocha

 

Jestliže v předchozím případě „kazila“ úřednickou snahu o spravedlnost různá váha tepelných ztrát prostupem, zde je to pro změnu jejich konstantní velikost. Každopádně pokud se rozhodnete vyjadřovat míru větrání upravenou podlahovou plochou, můžete na přímou úměru mezi množstvím vyměněného vzduchu v místnosti a potřebou tepla na její vytápění rovnou zapomenout!

Budu se opakovat, ale opět jsme svědky nepochopení hloubky problému, případně zcela nepatřičného zjednodušování.

 

Vliv sousedních nevytápěných prostor

 

O tom, že teplo z vytápěných místností uniká i do sousedních prostor, v nichž není instalován žádný tepelný zdroj, nemůže být pochyb. Vnitřní chodbu či bytové jádro zkrátka vytápějí okolní pokoje. A vzhledem k tomu, že nám při rozúčtování tepla jde primárně o měrnou potřebu, je nutné nevytápěné prostory ve výměře těch vytápěných nějak zohlednit.

Tvůrci legislativy k tomu zvolili započitatelnou podlahovou plochu a pojali to následovně: „koeficienty pro započtení přiměřených částí podlahové plochy místností přímo nevytápěných (ale bezprostředně sousedících s vytápěnými prostorami) do započitatelné podlahové plochy vytápěných místností, které ji zvyšují o redukovanou hodnotu těchto podlahových ploch a to v závislosti na počtu stěn, kterými nevytápěná místnost sousedí s vytápěnými místnostmi“.

Přijde mi, že při tom nějak zapomněli na nestejné podíly dotčených ploch na celkové obálce místnosti a na teplotách v nevytápěných sousedních prostorech. Místo výpočtu množství sdíleného tepla se celý problém redukuje na počet stěn a koeficienty od 0,1 (jedna stěna) po 0,75 až 1,0 (pět a více stěn).

Předpokládám, že o relevanci tohoto odhadu si nikdo nebude dělat sebemenší iluze. Počet sousedících stěn, ukrývajících nevytápěné prostory, jako parametr potřeby tepla? Tak to je hodně odvážné sci-fi…

 

Odlišná úroveň vnitřní teploty

 

Modifikace podle vnitřní výpočtové teploty, to je poslední složka započitatelné podlahové plochy. Zde se moc škod napáchat nedá. Změna teplotního gradientu má danou vazbu jak na tepelné ztráty prostupem tak větráním, a proto i celková potřeba tepla je této změně přímo úměrná.

 

Aproximace

 

Aproximace započitatelné podlahové plochy podlahovou plochou obdobnou. To je takové malé ulehčení těm, kterým by snad konstrukce předchozích koeficientů přišla složitá nebo zbytečná. V metodickém pokynu se totiž dočteme:

„Jestliže v zúčtovací jednotce je půdorysné uspořádání místností bez otopných těles přibližně shodné a jejich velikostní podíl přibližně stejný, je možné pro rozúčtování základní složky uplatnit jejich podlahovou plochu, tj. bez redukce koeficientem, protože při poměrném rozúčtování se vliv redukce plochy projeví nepodstatně a nemá význam provádět přepočty těchto ploch. Jedná se zejména o plochy kolem bytových jader u panelových domů.“

Zajímavé. A kdo a podle čeho určí, zda se vliv redukce plochy projeví nepodstatně? A kde je záruka, že si jenom rozúčtovatel nechtěl ulehčit práci?

 

Pomůže vůbec nějak započitatelná podlahová plocha?

 

Odpovědi na tuto otázku musí předcházet jiná klíčová otázka. A to jakým způsobem zohledňujeme odlišné energetické nároky jednotlivých prostorů? Pokud si odpovíte, že bilančními polohovými koeficienty, tak na započitatelnou podlahovou plochu klidně zapomeňte.

Veškeré v ní údajně obsažené vlivy jsou totiž v bilančních koeficientech zahrnuty. A to ne nějakými uměle vytvořenými, od oka střelenými koeficienty, ale přesným matematickým výpočtem. Různé výšky místností, různé teploty v nich i mimo ně, různá intenzita výměny vnitřního vzduchu. To vše se zpracovává v rámci komplexního výpočtu na principech ustálených tepelných toků.

Není proto třeba duplicitních, a navíc ke všemu pochybně vytvořených, korekcí.

V případě, že ale vaší odpovědí bude: empirické polohové koeficienty, potom se hodí připomenout jednu scénku ze Stopařova průvodce po galaxii.

 

Započitatelná podlahová plocha

 

Místo: Výčep „U koně a podkoního“ ve vesnici kdesi na jihozápadě Anglie

V reakci na Fordovu naléhavou objednávku „šesti kousků hořkého“, neboť za pár minut nastane konec světa (na nebi jsou kosmické lodi Vogonů s cílem provést demolici Země, protože ta stojí v cestě plánované hyperprostorové expresní dálnici) a Ford Prefect se proto chystá urychleně opustit planetu odsouzenou k zániku, proběhne v lokále následující rozhovor:

 

muž vedle Forda:            „Myslel sem, že až nastane konec světa, máme si lehnout na zem nebo si dát papírovej pytlík na hlavu.“

Ford Prefect:                    „Jestli chcete, tak jo.“

barman:                            „A pomůže to?“

Ford Prefect:                    „Ne.“

 

Vstříc konci světa s papírovým pytlíkem na hlavě? Dokonalá analogie k empirickým koeficientům a započitatelné podlahové ploše…

 

 
%d blogerům se to líbí: