Na pojem „empirie“ narazíte v souvislosti s měřením tepla poměrně často. Pro zohlednění různé energetické náročnosti jednotlivých prostor v domě je totiž nutné náměry měřidel korigovat, k čemuž slouží polohové koeficienty. A jednou z možných variant jsou empirické koeficienty založené, jak samotný název napovídá, právě na empirii.
Ekvivalentem slova empirie je zkušenost. Stanovit něco empiricky znamená využít zkušeností získaných buďto pozorováním nebo pokusem. Vždy se samo sebou musí jednat o opakovatelné a zpětně ověřitelné experimenty, jejichž závěry mají obecnou platnost.
Pokud tedy určitý jev nastane pouze v jednom či několika málo z mnoha prověřovaných případů, nelze na něj nahlížet jako na závazné pravidlo. Pravidlem se stane až tehdy, když se odpovídajících výstupů dobereme pokaždé, a to i při různých okrajových podmínkách. Pak lze hovořit o empirii.
Další důležitou zásadou je, že empiricky čili zkusmo se stanovují veličiny, které nedovedeme stanovit ani odůvodnit teoreticky. Typickým příkladem empirie jsou lidové pranostiky.
Spolehlivost empirie
Medardova kápě, 40 dní kape. Soudě podle pravděpodobnosti, že bude v příslušném období rok co rok zmiňována, jedná se jistě o jednu z nejpopulárnějších pranostik. Ale pozor, naši předci podobných zkušeností učinili nespočet, obdobné postřehy se vážou pomalu ke každému dni v roce.
Nikdo určitě neočekává, že pršelo-li na Medarda, bude deštivý i každý z následujících čtyřiceti dnů. Pranostiky nelze brát doslovně. Poselstvím vyřčeného je, že bychom se měli připravit na období s výrazně nadprůměrným objemem srážek.
A protože meteorologická data shromažďujeme dlouhodobě a navíc velice pečlivě, dá se snadno vyhodnotit, jaká je platnost takto stanovených předpovědí. Jak hodně jsou spolehlivé?
Popravdě řečeno nijak zvlášť. Nejsou úplně mimo, ale matematickým modelům využívajícím aktuální data se zkrátka vyrovnat nemohou. A to ani omylem. Čímž nechci tvrdit, že výstupy výpočetních metod musí být nutně stoprocentní. Přesto jde o zcela jinou úroveň spolehlivosti.
A ke stejným závěrům člověk zákonitě dojde i při hodnocení relevance empirických polohových koeficientů. Bohužel nebo bohudík? Vyberte si.
Nedostatky empirie při korigování náměrů
Nedostatků je celá řada, ale největším prohřeškem je porušení samotné definice empirie. Empirické polohové koeficienty totiž nevznikly ani na základě pozorování obecných zákonitostí, ani na základě provedení experimentu. Empirické koeficienty vznikly takříkajíc od stolu, a nikdo se pohříchu nezabýval provedením kontroly, zda svoji funkci opravdu plní.
Přitom je to tak jednoduché. Pokud má platit legislativní požadavek, že shodně velké prostory musí být vytápěny na shodnou teplotní úroveň shodným finančním nákladem, potom musí být korigovaná měrná potřeba tepla ve všech vytápěných místnostech shodná.
Stačí tedy vydělit místní měrnou potřebu příslušným polohovým koeficientem a výsledky v rámci domu mezi sebou porovnat. Tohle autoři empirických koeficientů nikdy neudělali! Důkazem je rozptyl výsledných hodnot. Ten je v každém bytovém domě tak obrovský, že ho nelze v žádném případě svést na nějakou statistickou chybu.
Prokazatelně jde o šlendrián. I kartářka by vám pomohla víc než rozúčtovatel sázející na empirii.
Celý princip empirických koeficientů je špatně!
Pozorně si prohlédněte podklad, na základě kterého váš rozúčtovatel stanovuje hodnoty polohových koeficientů. Převážně má podobu schematického obrázku domu s vyznačením všech typových případů a jim odpovídajících hodnot korekce. Někdo má místo obrázku tabulku, ve které je grafický výstup nahrazen slovním popisem příslušných případů.
A teď se zamyslete. Jaký je asi vztah mezi počtem obvodových konstrukcí prostoru a jeho měrnou potřebou tepla? Správně. Vůbec žádný!
Aby se dala určit měrná potřeba tepla, musíte znát plochy všech dělících konstrukcí, nejen těch obvodových, dále kvalitu každé dělící konstrukce vyjádřenou součinitelem prostupu tepla, teplotní spád každého tepelného toku, čili teplotu před a za danou konstrukcí, a konečně objem řešeného prostoru. Co je naopak absolutně irelevantním údajem, je počet stěn.
Takže stanovení hodnot empirických koeficientů je založeno na informaci, která s předmětem zkoumání vůbec nesouvisí a naopak všechny podstatné vstupy mající na výsledek vliv, jsou zcela ignorovány…
Dopady empirie na naše životy
Empirické polohové koeficienty, jak vidno, páchají v rozúčtování nákladů na vytápění nedozírné škody. Bylo by ale chybou svádět to na empirii. Empirie jako taková pracuje s něčím, co by se dalo s určitou nadsázkou nazvat iteračním cyklem.
Člověk na základě svých pozorování či pokusů postupně zpřesňuje svoje výsledky. Předpokládám, že naši předci těch 40 dní po Medardovi netrefili také na první pokus. Jsem přesvědčen, že výsledek vznikl postupným a dlouholetým pozorováním a korigováním původních závěrů. Korigováním na základě zpětné vazby.
A to je přesně to, co postrádají empirické polohové koeficienty. Zde žádná zpětná vazba neprobíhá. Autoři své koeficienty vymysleli na první dobrou a jakýmkoliv ověřováním platnosti neztráceli čas. Že tento přístup nazývají empirií, není ničím jiným, než bezostyšným klamáním zákazníků!
Jsou oblasti, ve kterých se bez využití empirických metod neobejdeme. A pak jsou oblasti, kde se dobereme výsledku za pomoci logiky nebo matematiky. Tam není potřeba pracovat zkusmo. Tam dokonce není radno pracovat zkusmo! Polohové koeficienty spadají do této kategorie.
Je velký rozdíl mezi tím, když vsadíte na lidovou pranostiku a místo jasné oblohy budete čelit průtrži mračen, nebo když uvěříte řečem o správnosti empirických korekcí a budete pak platit objem tepla absolutně neodpovídající potřebě vašeho kvartýru.
Naběhnete si tak jako tak. Ale zatímco v prvním případě nad svým nezdarem zřejmě mávnete rukou, trocha vody ještě nikoho nezabila, ve druhém můžete splakat nad výdělkem. Špatně provedené korekce totiž docela lezou do peněz…
Když ne empirie, tak co?
Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď. Bilanční polohové koeficienty. Počítají se na základě tepelných bilancí jednotlivých prostor v domě v průběhu otopného období. Kromě tepelných ztrát do vnějšího prostředí uvažují i ztráty do vnitřních nevytápěných prostor a rovněž vnější tepelné zisky.
Zahrnují tedy všechny položky teplené bilance, jež jsou neovlivnitelné uživatelem. Důsledně tak zohledňují různou energetickou náročnost jednotlivých místností a bytů danou jejich polohou v rámci bytového domu.
A co hlavně, korekce provedené hodnotami bilančních polohových koeficientů naplňují legislativou vytyčený princip spravedlnosti.