Větrání a tepelné zisky představují na první pohled dva naprosto odlišné světy. Větráním o energii ve vytápěných prostorách přicházíme, tepelné zisky jsou naopak jejím doplňkovým zdrojem. Přesto mají větrání a tepelné zisky dva společné jmenovatele. Jsou jimi za prvé uživatelské chování, a za druhé skutečnost, že je nelze jednoduše měřit.
Dlužno podotknout, že v této souvislosti hovoříme výhradně o vnitřní složce tepelných zisků. Vnější tepelné zisky reprezentované slunečním zářením měřit jdou a jsou na uživatelském chování obyvatel takřka nezávislé. Pomineme-li málo pravděpodobnou možnost, že má někdo trvale zabedněná okna.
Míra větrání je značně individuální. Norma pro bytové prostory uvádí půlnásobnou výměnu vzduchu, jaká je realita ale bohužel nevíme. Neexistuje způsob, jak to přesně zjistit. Každý větrá podle svých potřeb. Jeden má okna dokonale utěsněná, aby ušetřil energii, druhý větrá podle obecných doporučení, další je zvyklý hodiny sedět a pokuřovat u otevřeného okna.
Jedno je jisté. Míra větrání představuje zásadní položku celkové tepelné bilance. Druhou neméně významnou položkou jsou vnitřní tepelné zisky. Teplo z provozu domácích spotřebičů a osvětlení, metabolické teplo vydávané obyvateli, teplo uvolněné z teplé vody během koupání.
Opět naprosto individuální parametr, závislý na počtu uživatelů, jejich životním stylu, vybavení domovními spotřebiči a frekvenci jejich provozu. A změřit ho rovněž neumíme.
Dvě strany jedné mince
Jak již bylo řečeno, větrání a tepelné zisky jsou projevem individuálního uživatelského chování. Chování, jež má ve svém souhrnu určitý energetický efekt. Pakliže se na věc podíváme optikou, že větrání a tepelné zisky fakticky představují dvě strany jedné mince, změní to i náš pohled na některé zažité stereotypy.
Například, že trvale pootevřená větračka je jasným důkazem plýtvání teplem. Anebo že nízké náměry měřáků způsobuje cílené zavírání těles uživatelem. Oba případy jsou v poslední době stálicemi diskusních fór, což svědčí o významu, jaký jim obyvatelé činžáků přisuzují.
Diskutující, tedy alespoň ta hlasitější část z nich, mají celkem jasno. Jestliže někdo větrá víc, musí se to projevit navýšením spotřeby tepla v celém domě. A nulové či minimální náměry dotyčného usvědčují z krádeže tepla svým sousedům skrze dělící mezibytové konstrukce.
Může tomu tak být, ale také nemusí. Dříve než člověk vyřkne ortel, měl by si celý případ důkladně zanalyzovat. Zjistit, odkud, kam a kolik tepla v domě ve skutečnosti teče. Než falešné dojmy raději fyzikální výpočet. Ušetříte si překvapení po zjištění, k jak odlišným závěrům to mnohdy směřuje…
Větrání coby redukce projevu nadměrných tepelných zisků
Větrání spolu s tepelnými ztrátami prostupem představují výdajovou stránku celkové tepelné bilance. Na příjmové straně stojí v první řadě tepelné zisky, až potom teplo dodávané otopnou soustavou. To by z principu mělo vždy jen doplňovat zbytek bilance, když ji nestačí pokrýt aktuálně působící zisky.
A teď si představte situaci, že u jižní fasády domu je byt a v něm žijí manželé s třemi malými dětmi. On je počítačový grafik a pracuje z domova, ona je s dvojčaty na mateřské a ve volném čase si přivydělává vedením firemních účetnictví, starší dítě chodí do školy.
V bytě jsou povětšinu dne přítomny čtyři osoby, nezřídka vykonávající i energeticky náročnější činnosti, permanentně zde běží dva počítače, z toho jeden vysoce výkonný. Standardně se svítí, nadstandardně pere a suší prádlo. Vaří se běžně i pětkrát denně. A do toho sluníčko od dopoledne do podvečera.
Produkce tepelných zisků v takto orientovaném bytě s obdobným využitím je natolik vysoká, že není divu, že po část roku se vůbec nezapnou radiátory. A přesto reálně dochází k přehřívání interiéru. Tedy docházelo by, pokud by se nadbytečné teplo nevyvětralo…
Svědčí trvale pootevřené větračky vždy o plýtvání energií? Nikoliv pokud seřízená výkonová regulace zavírá automaticky přívod tepla do radiátorů v okamžiku, kde teplota vnitřního vzduchu vlivem působících tepelných zisků začne stoupat.
Tehdy se okny nevyvětrává teplo z otopné soustavy, ale teplo z tepelných zisků, jež si obyvatelé bytu pořídili za své, a teplo ze slunečního záření, které je zadarmo.
A svědčí snad minimální náměry na indikátorech o krádeži tepla sousedům?
Opět nikoliv. V tomto konkrétním případě jde naopak o potvrzení správné funkce výkonové regulace.
Dá se tohoto poznatku využít při rozúčtování tepla?
Ano, vyloženě se to nabízí! Jde o to, jak toho dosáhnout.
Principem rozúčtování tepla je identifikovat, kolik kdo dodaného tepla využil, a podle toho náklady mezi bytové jednotky v domě správně rozdělit. Že se tomu tak v praxi neděje je věc druhá. Každopádně klíčem je přesná identifikace tepelných toků v rámci objektu. Je to poměrně složitá záležitost, nicméně proveditelná.
Tepelné toky lze zatřídit do osmi kategorií, přičemž hodnoty šesti z nich lze buďto přímo měřit, anebo alespoň na základě změřených dat vypočítat.
Zbývají dvě proměnné, na které jsme krátcí. Intenzita větrání a objem vnitřních tepelných zisků. Jestliže je ale sloučíme do jednoho parametru, kterému můžeme říkat třeba „uživatelské chování“, máme najednou jednu rovnici o jedné neznámé.
To je celý fígl. Z tepelných toků pak snadno zjistíme, kolik kdo spotřeboval tepla. Ne kolik vydal jeho radiátor, ale kolik tepla bylo potřeba přidat k působícím ziskům na dosažení dané vnitřní teploty. Energii, která přechází přes zeď, zaplatí její konečný příjemce, nikoliv producent. Takže již žádné tepelné parazitování!
Následně stačí výsledek zkorigovat pomocí příslušných bilančních polohových koeficientů a spravedlivé rozúčtování nákladů na vytápění je na světě.
Závěrem něco na zamyšlenou
Kolik si myslíte, že rodina z uvedeného příkladu ve skutečnosti zaplatí za vytápění?
Náměry mají minimální, protože využívají v převážné míře vlastní tepelné zisky. Odpadní teplo ze spotřebované a zaplacené elektřiny či ze spotřebovaného a zaplaceného plynu na vaření. Vlastní metabolické teplo, kterého by nebylo, nebýt zkonzumovaných a zaplacených potravin.
Kdo hádá, že na to se při rozúčtování tepla nehledí, ten má bohužel pravdu. Navzdory skutečnosti, že byt je vytápěn v souladu s vyhláškou o provozu otopných soustav, budou jeho vlastníci platit 80 % domovního průměru. Tak to striktně stanovuje vyhláška o rozúčtování nákladů.
Mantinely -20 % a +100 % se občas označují za „hranice normality“. Tento případ ovšem dokazuje, že s normalitou nemají nic společného.