Požadavek rozúčtovávat náklady na vytápění v objektech hromadného bydlení je důsledkem využívání sdíleného zdroje tepla a většího množství fakturačních jednotek, do nichž se energie dodává. Zdrojem tepla může být CZT (dálkový teplovod a domovní předávací stanice), anebo vlastní domovní kotelna.
Princip rozúčtování nákladů upravuje zákon č. 67/2013 Sb. a vyhláška č. 269/2015 Sb., která byla v říjnu 2021 novelizována vyhláškou č. 376/2021 Sb. Dodávané teplo se dle těchto předpisů dělí na dvě složky, základní a spotřební, přičemž způsob, jakým se odpovídající díl spotřeby přiřazuje fakturačním jednotkám, je u obou složek zcela odlišný.
Základní složka vychází z poměru podlahových ploch. Čím větší byt, tím automaticky vyšší hodnota základní složky. Neporovnávají se ovšem čisté podlahové plochy, ale plochy korigované celkem čtyřmi koeficienty, jejichž smyslem je zohlednit specifika jednotlivých fakturačních jednotek. Výsledné plochy se pak nazývají započitatelnou podlahovou plochou.
Spotřební složku určují podíly množství energie dodané na vytápění jednotlivých bytů. Je proto nutné určit, kolik tepla bylo do té které fakturační jednotky dodáno. Z tohoto důvodu se do bytů instalují měřicí zařízení sbírající průběžně informace o spotřebě dodaného tepla. Mají charakter poměrových měřidel, nerozhoduje tedy absolutní výše náměru, ale jeho podíl na sumě všech náměrů v domě.
Procentuální zastoupení základní a spotřební složky si určuje sám vlastník objektu, možný rozsah volby je stanoven výše uvedenou vyhláškou.
Možnosti měření spotřeby tepelné energie
Měřit spotřebu tepla na vytápění u konečných spotřebitelů lze dvěma způsoby. Sleduje se buďto množství tepla dodávané otopnou soustavou, anebo se sleduje výsledná teplotní úroveň vytápěných prostor. Objekt je tedy nutné vybavit patřičnými měřicími prvky.
V prvním případě jsou měřicí zařízení instalována v rámci otopné soustavy. Vstupuje-li do fakturační jednotky teplo na jednom jediném místě (bytová předávací stanice), je zde osazen kalorimetr. Pokud je ale rozvod tepla sdílený (průběžné stoupačky), je nutné měřit každé jedno otopné těleso. K tomuto účelu se využívají indikátory topných nákladů.
Pokud za srovnávací parametr zvolíme vnitřní teplotní úroveň, hovoříme o denostupňové metodě určování spotřeby tepelné energie. Ta je založena na průběžném porovnávání teplot uvnitř a vně vytápěného prostoru. Za tímto účelem se do objektu instalují teplotní senzory (teploměry) a na základě změřených teplotních gradientů se počítá množství tepla potřebné k dosažení zjištěného stavu.
Z uvedeného vyplývá, že principiálně se jedná o dva naprosto odlišné přístupy. Oba mají své nesporné výhody, ale také nevýhody. Je na vlastníkovi objektu, aby si zvolil tu variantu, která lépe naplňuje jeho očekávání a více jí důvěřuje.
Kalorimetr a poměrové indikátory
Rozdíl mezi kalorimetrem a poměrovými indikátory je ve způsobu zjišťování množství dodávané tepelné energie.
Kalorimetr měří současně teploty topného média na přívodním a vratném potrubí, kterými je napojeno odběrné místo, a dále průtok topného média. Ze získaných hodnot počítá pomocí kalorimetrické rovnice množství energie, jež byla v odběrném místě ze soustavy odebrána. Jedná se o stanovené měřidlo dle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii.
Indikátory topných nákladů měří povrchovou teplotu otopných těles, ideálně v místě, kde se většinově nachází střední teplota tělesa. Prostřednictvím vloženého algoritmu z ní odvozují počet dílků, které se používají v rozúčtování dodaného tepla. Tato zařízení nejsou stanovenými měřidly.
Náměry jak kalorimetrů, tak indikátorů se následně korigují. V obou případech musí být použita korekce na polohu (polohové koeficienty) zohledňující odlišnou energetickou náročnost jednotlivých vytápěných částí objektu, u indikátorů navíc korekce na výkon otopného tělesa a korekce na přenos tepla mezi otopným tělesem a poměrovým indikátorem.
Plusy této metody
- Kalorimetr je nejpřesnějším možným měřidlem energie. Výstupem je přesná hodnota dodaného tepla ve fyzikálních jednotkách (J nebo Wh).
- V aplikacích s bytovým kalorimetrem je možná kombinace různých variant otopných těles (např. radiátory + podlahové vytápění nebo teplovzdušné vytápění).
- Indikátor topných nákladů je nejlevnější variantou získávání podkladů pro rozúčtování tepla. Investiční i provozní náklady jsou ve srovnání s jinými metodami nižší, neboť indikátory mají dlouhou životnost a nemusejí se opakovaně kalibrovat.
Minusy této metody
- Kalorimetry není možné z důvodu neúměrných nákladů instalovat v soustavách se sdíleným rozvodem tepla.
- U kalorimetru je nutné dle zákona o metrologii provést každé čtyři roky kalibraci, což v podstatě znamená výměnu kalorimetru. Demontáž, kalibrace a nová montáž zvyšují provozní náklady uživatelů.
- Poměrové indikátory nelze instalovat v objektech využívajících podlahového vytápění nebo podlahových konvektorů, a to ani tehdy, je-li tento způsob vytápění kombinován s klasickými radiátory.
- Ani kalorimetr ani indikátory topných nákladů ve skutečnosti neměří spotřebované teplo, ale dodané teplo. Pokud se část tepla dodaného do zúčtovací jednotky spotřebuje v důsledku mezibytových transferů v sousedních bytech, měřidla neumí tuto skutečnost zohlednit.
Kalorimetr je vhodným řešením pro systémy etážového vytápění (do bytu vstupuje tepelná energie v jednom místě). V takovém případě odpovídá počet instalovaných měřidel počtu zúčtovacích jednotek, čímž se úspěšně eliminují vyšší investiční a provozní náklady kalorimetrů.
Poměrové indikátory topných nákladů mají opodstatnění u sdílených otopných soustav. Instalují se na všechna otopná tělesa v zúčtovacích jednotkách, což v praxi znamená, že celkový počet měřidel bude tři až čtyřikrát větší než v případě kalorimetrů. Může to znamenat o něco vyšší investici, ale zato nižší provozní náklady.
Denostupňová metoda
Denostupňová metoda průběžně diagnostikuje teplotní úroveň vnitřního prostředí v zúčtovací jednotce. Teploměr v každé místnosti a dostatečná četnost předávání informace o stavu vnitřní teploty dávají obrázek o způsobu provozování každé části objektu.
Plusy této metody
- Teploměr detekuje výslednou teplotu vzduchu, jež byla dosažena souhrnným působením všech relevantních zdrojů. Sčítají se tak tepelná energii předaná otopným tělesem s energií, která prostupuje mezi sousedními bytovými jednotkami. Vypnutí radiátoru tedy neznamená, že v daném prostoru nepůsobí žádná složka tepla.
- Pro denostupňovou metodu není překážkou kombinace různých variant otopných těles (např. radiátory + podlahové vytápění nebo teplovzdušné vytápění).
- Výstup z teploměrů není již nutné pro účely rozúčtování tepla dále korigovat. Tím, že se neměří dodané teplo ale teplotní úroveň v interiéru, odpadá vliv rozdílné polohy měřených místností na jejich energetickou náročnost.
Minusy této metody
- Měřením teploty vnitřního vzduchu nelze identifikovat zdroje energie, jež byly pro dosažení dané teploty využity. Mezi placenou energii se tak zahrnují i tepelné zisky z provozu domácích elektrických a plynových spotřebičů, solární tepelné zisky a metabolické teplo vydané uživateli. Tyto položky tak konečný spotřebitel platí dvakrát.
- Denostupňová metoda neumí postihnout nadměrné větrání. Vyšší vzduchová výměna přirozeně snižuje teplotu v interiéru, což se zde mylně interpretuje jako úsporné chování. Opak je ale pravdou.
- Při instalaci teploměrů pouze do vybraných místností dochází ke značnému zkreslení výsledků. Pakliže se teplota měří pouze v obývacím pokoji a ložnici, nejsou správně zohledněny dodávky tepla do ostatních místností bytu (koupelna, kuchyně).
- Vybavení všech vytápěných místností teploměrem přináší přesnější výsledky, ale z pohledu investice činí tuto variantu nejdražší ze všech uvedených možností.
Denostupňová metoda je vhodná především pro objekty, u kterých jsou přiměřeně vyřešeny výše uvedené minusy a využijí se plusy této metody. Například do výškových budov s neotvíratelnými okny a nuceným větráním, u kterých k vytápění slouží fan-coily (teplovzdušné vytápění) a jsou vybaveny technikou eliminující nadměrné sluneční záření (samozabarvovací skla, venkovní stínění).
Tolik k metodám měření spotřeby tepelné energie, jež jsou dostupné na našem trhu. Jak již bylo řečeno, každá má nějaké plusy a nějaké minusy. Nicméně vývojáři nespí a pracují na variantě, která v sobě spojuje výhody výše uvedených a úspěšně eliminuje jejich nevýhody. Doufejme, že nová bilanční metoda měření spotřeby tepla bude již brzy k mání.