Úvodem krátké vysvětlení, co jsou bytové předávací stanice a jaká je jejich funkce. Setkáváme se s nimi v objektech s ústředním vytápěním, tedy tam, kde je teplo z centrálního zdroje distribuováno do více fakturačních úseků. Bytové předávací stanice jsou místem, kde dochází k předávání tepla z páteřního domovního rozvodu do dílčích rozvodů jednotlivých fakturačních úseků.
Jde tedy o zásadní prvek jedné z forem etážového vytápění, kdy má každý byt či nebytový prostor svoji vlastní otopnou soustavu. Bytové předávací stanice umožňují přesně měřit dodávané teplo a vedle toho decentralizují přípravu teplé vody. To jsou důvody jejich rostoucí obliby při projektování dnešních bytových domů.
Bytové předávací stanice LogoTherm společnosti Flamco (dříve Meibes). Na obrázku typ LogoStandard
Bytové předávací stanice a jejich výhody
Pokud měříme dodané teplo na vstupu do oddělené soustavy etážového vytápění, není již nutné zjišťovat, kolik tepla produkují jednotlivá otopná tělesa. Jedním kalorimetrem tak nahradíme několik indikátorů topných nákladů. Vedle výrazně přesnější informace o množství dodaného tepla můžeme v bytech se čtyřmi a více radiátory i něco málo ušetřit na pořizovacích nákladech měření.
Decentralizace přípravy teplé vody přináší hned tři pozitiva. Prvním je redukce počtu trubek domovního rozvodu vody ze tří na jednu. Nepotřebujeme již ani teplovodní ani cirkulační potrubí, po domě rozvádíme pouze studenou vodu.
Za druhé, odpadají tepelné ztráty ze společných rozvodů teplé vody od centrálního výměníku k místům spotřeby. Není tedy třeba vymýšlet, jak a komu tyto ztráty naúčtovat. V této souvislosti se hovoří i o úspoře energie, ale vidím to jinak. Ke ztrátám dochází v rámci objektu, takže pokud z celkové bilance zmizí, musí je nahradit jiný zdroj, konkrétně zvýšený prostup tepla z vytápěných prostor…
A za třetí, v systému není akumulační zásobník vody. Jsme tak ušetřeni starosti řešit pravidelnou termickou či chemickou dezinfekci vody, aby nedocházelo k přemnožení bakterií Legionelly. To vedle vyšší zdravotní bezpečnosti bezesporu přináší i redukci provozních nákladů.
Nicméně máloco na světě lze označit za „win-win řešení“, vždy se nějaké ty vady na kráse najdou. A nejinak je tomu v případě bytových stanic. Ani o nich nelze říct, že přinášejí pouze samá pozitiva.
Bytové předávací stanice a jejich nevýhody
Kolik dodaného tepla připadá na vytápění a kolik na přípravu teplé vody? To je otázka, na kterou vám bytové předávací stanice odpověď nedají. Bývají vybaveny jedním kalorimetrem a jedním vodoměrem, což je na rozdělení tepla podle jeho finálního využití málo. Chybí zde ještě jedno měřidlo.
Teoreticky by jím mohl být vodoměr na okruhu teplé vody, ale pouze za předpokladu, že by teplota teplé vody byla pevně daná, což zde neplatí. Přesné množství tepla spotřebované na ohřev teplé vody tak lze zjistit jedině druhým kalorimetrem.
Leckdo si řekne, no dobrá, to není žádná velká tragédie, plusy jednoznačně převažují, s tím se dá žít. To jistě ano, jen si pojďme ukázat, jaké problémy to dělá při rozúčtování tepla.
Bytové předávací stanice a rozúčtování tepla
Především je potřeba vyvrátit jeden oblíbený mýtus. Spousta lidí žije v představě, že etážové vytápění je to samé jako vytápění rodinných domků. Že nikomu není nic do toho, jak uživatel svůj obytný prostor vytápí. Jeden zdroj tepla plus jedna otopná soustava rovná se jeden vesmír. Chyba lávky!
Mezibytové konstrukce nejsou navrhovány s cílem zamezit prostupu tepla. Vedle statické funkce je pozornost upřena především na akustiku. Vůbec se neřeší tepelně technické vlastnosti stěn a stropů, neboť se předpokládají shodné teploty ve vytápěných prostorech před a za konstrukcí.
To ovšem znamená, že energetická náročnost jednotlivých bytů v domě je nejenže různá, ale mnohdy výrazně odlišná. Je to dáno podílem plochy mezibytových konstrukcí na celkové ploše „obálky“ bytu. Čím menší podíl mezibytových konstrukcí, tím vyšší energetická náročnost. A tuto skutečnost je nutné v rozúčtování tepla na vytápění zohlednit prostřednictvím polohových koeficientů.
U rodinných domků se s něčím podobným rozhodně nesetkáte, a proto je srovnávání etážového vytápění v bytových domech s vytápěním rodinných domků naprostým nesmyslem.
Korekce na polohu v případě bytové předávací stanice, ano či ne?
Náměry kalorimetrů v bytových stanicích je tedy nutné korigovat na polohu, aby jejich výstupy byly objektivní. Jenomže v okamžiku, kdy hodíme do jednoho pytle vytápění s ohřevem teplé vody, korigujeme na polohu i ohřev teplé vody. A to jednoznačně není v pořádku.
Hledači rychlých řešení mají jasno, nebudeme náměry korigovat na polohu a je po problému. Samozřejmě, že není! Správně budete mít teplou vodu a špatně pro změnu vytápění. A schválně, která složka má asi v rozúčtování nákladů větší váhu?
Řešením je náměr kalorimetru správně rozdělit na dvě složky, vytápění a ohřev teplé vody.
Korekcí na polohu se tedy zbavit nelze. Kromě elementární logiky tomu koneckonců brání i legislativa, jež zákonem č. 67/2013 Sb. a nově i vyhláškou 269/2015 Sb. povinnost zohlednit v rozúčtování tepla energetickou náročnost zakládá.
Určení podílu složek podle letního období
Změřit spotřebu tepla mimo otopné období, z něj vypočítat průměrnou denní spotřebu a tu vynásobit počtem dnů v roce, aby se zjistilo množství tepla dodané na ohřev teplé vody za celý rok. Tento postup vyplývá z §5 novely vyhlášky č. 269/2015 Sb. (č. 376/2021 Sb.). Na první pohled vypadá rozumně, ale spravedlivé rozúčtování nezajistí ani náhodou.
V první řadě chybí záruka, že průměrná spotřeba teplé vody v letním období odpovídá ročnímu průměru. Co když někdo využívá byt sezónně a na prázdniny či ještě delší dobu odjíždí bydlet na chalupu? Kdy asi lidé čerpají nejčastěji dovolenou? A není třeba v letních měsících příjemnější chladivá koupel než horká vana pro zahřátí?
Autoři zmíněného předpisu také opomíjejí skutečnost, že bytové předávací stanice nevylučují letní vytápění. Výrobci stanic ho dokonce uvádějí jako nespornou výhodu oproti klasickému ústřednímu vytápění. Zažili jsme bezesporu letní měsíce, během nichž se hodilo přitopit si, co to ale udělá s průměrnou spotřebou teplé vody a s celoročním vyúčtováním?
Ten kdo nebude byt v létě využívat, tomu na základě uvedeného paragrafu automaticky vyletí dopočtená spotřeba tepla na vytápění. Kdo naopak bude topit i v létě, tomu dopočtená spotřeba na vytápění neúměrně klesne. Takhle to úředníci na MMR chtěli, anebo jen nedomysleli?
Fixní rozdělení tepla v poměru 60:40
Pakliže nelze teplo rozdělit na základě „letního“ náměru, použije se fixní poměr 60:40, tedy 60 % na vytápění a 40 % na ohřev teplé vody. Tak praví §5 vyhlášky č. 269/2015 Sb. Škoda, že k tomu chybí odůvodnění, na čem je tento poměr založen. Kde berou na MMR jistotu, že takto realita vypadá?
Nevypadá! Je přece nad slunce jasnější, že jiný poměr musí mít lidé, kteří si napouštějí vanu podobně jako falešný vrchní Dalibor Vrána, aby jim nekoukala kolena, a lidé upřednostňující sprchování. O otužilcích, kteří teplou vodu skoro nevyužívají, ani nemluvě.
Navíc do hry vstupuje parametr, který s užíváním teplé vody vůbec nesouvisí, a to úroveň energetické náročnosti objektu. Čím lepší tepelně technické vlastnosti obvodového pláště, tím vyšší podíl spotřeby tepla na ohřev teplé vody, a naopak.
Takže této variantě bych se pro jistotu raději velkým obloukem vyhnul!
Co poradit vlastníkům domů s bytovými stanicemi?
Z různých zdrojů se mi doneslo, že dle sdělení MMR se novelizovaná vyhláška č. 269/2015 Sb. nevztahuje na rozúčtování teplé vody v bytových předávacích stanicích. Přiznám se, že to moc nechápu. Co má znamenat, když vyhláška dává návod, jak v konkrétním případě postupovat, a současně její tvůrci tvrdí, že tento postup pro daný příklad neplatí?
S ohledem na pasti, o kterých jsem se zmínil v předešlém, je pro vlastníky domů, kde byly bytové předávací stanice instalovány, ještě štěstí, že podobná schizofrenie státní správy existuje. Možnost určit si vlastní pravidla, na nichž se shodne dvoutřetinová většina spoluvlastníků, dává šanci poprat se s touto otázkou lépe než úředníci. Ale současně hrozí, že to může být cesta z deště pod okap…
Spravedlnost v rozúčtování především
Má-li být hlavním kritériem volby spravedlnost, potom bych nabízené varianty seřadil od nejlepší po nejhorší takto:
1. Přidat do bytové předávací stanice kalorimetr na okruh teplé vody. Rozdělení tepla na vytápění a ohřev teplé vody nelze provést lépe, než jeho přesným změřením. Nevýhodou jsou periodické náklady na kalibraci, respektive výměnu kalorimetrů.
2. Přidat do bytové předávací stanice vodoměr na okruh teplé vody. Spotřeba tepla na ohřev teplé vody se na základě jeho náměru dopočítává za pomoci kalorimetrické rovnice. Jedná se o něco lacinější řešení zatížené ovšem chybou v důsledku různě nastavených teplot ohřevu vody v jednotlivých stanicích.
3. Vycházet při výpočtu celoroční spotřeby tepla na ohřev teplé vody z „letního“ náměru kalorimetru. Jak již bylo řečeno, v každém z bytů v domě má letní režim jinou podobu, takže chybovost může být v tomto případě dost velká.
4. Výpočet vlastního fixního poměru tepla na vytápění a ohřev teplé vody z parametrů daného objektu. Chybám v důsledku rozdílných uživatelských návyků se nevyhneme, ale alespoň se objektivně zohlední energetická náročnost objektu ve vztahu k celkové spotřebě teplé vody.
5. Dělit teplo v poměru 60:40 považuji za projev naprostého zoufalství.
Závěrem bych chtěl vyjádřit podiv nad přístupem úředníků MMR. Od roku 2015 uplynulo šest let. Celou tu dobu poukazují vlastníci domů a rozúčtovatelé tepla na řadu vad zde mnohokrát citované vyhlášky. Problém „bytové předávací stanice“ je na stole minimálně od začátku tisíciletí.
Jak je tedy možné, že novelou nebylo prakticky nic vyřešeno? Pouhé doplnění nových nesmyslných požadavků na obsah vlastního rozúčtování dává tušit, jaké jsou skutečné priority státní správy…