Správně provedené korekce na polohu jsou prvním krokem k objektivnímu a tudíž maximálně spravedlivému rozúčtování nákladů na vytápění. Druhým krokem je zavedení takové metody určování spotřeby nakupovaného tepla, která dokáže rozlišit původ a množství jednotlivých složek tepla využitého k vytápění konkrétních prostor.
Kombinací obou opatření se jednak zpřesní dělení nákladů mezi konečné spotřebitele a navíc dojde k významnému zjednodušení a zpřehlednění výstupů procesu rozúčtování.
Aby rozúčtování nákladů na vytápění odpovídalo legislativním požadavkům a současně poskytovalo objektivní výstupy, musí být dodrženy dvě zásady.
1. Rozúčtování musí být prováděno na základě vyhodnocení relevantních vstupů, kterými jsou podíly tepla dodaného otopnou soustavou, skutečně využité k vytápění jednotlivých prostor.
2. Náklady na vytápění srovnatelně velkých prostor na srovnatelnou teplotní úroveň musí být rovněž srovnatelné, jak to určuje metodický pokyn k zákonu č. 67/2013 Sb.
Pro splnění první podmínky je nutné identifikovat, kde byl jaký podíl tepla finálně spotřebován, což vyžaduje vyčíslení všech přestupů tepla skrz dělící konstrukce. Nestačí tedy měřit pouze teplo dodané otopnou soustavou do vytápěných prostor, ani dosaženou úroveň vnitřního komfortu, vždy je třeba pracovat s celkovými tepelnými bilancemi.
Pro splnění druhé podmínky je nezbytné přesně vypočítat měrnou energetickou náročnost jednotlivých prostor, aby mohl být v rozúčtování tepla objektivně zohledněn vliv jejich polohy v rámci objektu. Není možné energetickou náročnost pouze odhadovat pomocí empirické korekce na polohu a nebrat při tom do úvahy nezaměnitelné okrajové podmínky a vnitřní objem každého z vytápěných prostor.
Při nesplnění uvedených podmínek bude rozúčtování nákladů na vytápění zatíženo nezanedbatelnou chybovostí, a tím pádem nebude naplňovat zásadu přiměřené spravedlnosti, kvůli které bylo měření spotřeby tepla v objektech s ústředním vytápěním zavedeno.
Nedostatky empirické korekce na polohu
Zákon č. 67/2013 Sb. (§6, odst. 2) vyžaduje používání „korekcí a výpočtových metod, zohledňujících i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou“. Doposud většinově používané empirické koeficienty tento požadavek neplní dostatečně, a to zejména z následujících důvodů:
1. Energetická náročnost při zohledňování polohy je měrná, tedy vztažená k objemu vytápěného prostoru. Empirická korekce na polohu splnění této klíčové podmínky neumožňuje. Empiricky korigované měrné potřeby tepla místností a bytů se tak liší až o desítky procent. Dle metodického pokynu k zákonu č. 67/2013 Sb. ale musí být ve všech vytápěných prostorách objektu totožné.
2. Provedení obvodového pláště objektů má vliv na energetickou náročnost. O její výši ovšem nerozhoduje počet stěn, nýbrž jejich plošné výměry a tepelně technické parametry. S nimi empirická korekce na polohu nepracuje. Nedělá rozdíl mezi 5 m2 a 50 m2, mezi neizolovaným betonovým panelem a cihelnou stěnou s 20 cm polystyrenu, což se negativně promítá do přesnosti výstupů.
3. Hodnocení polohy ve vztahu k nevytápěnému suterénu, střeše, vstupním prostorům nebo průjezdu je v případě empirické korekce na polohu dogmatické. Tabulkové srážky mají platnost pouze v některých případech, přesto bývají používány univerzálně. Dochází tím k dalšímu zkreslení reálných výsledků.
4. Vnitřní vazby (vliv sousedních nevytápěných prostor) se v empirických tabulkách nevyskytují, jejich význam přitom stále roste s postupným zateplováním objektů. To představuje další zásadní nedostatek empirické korekce na polohu při srovnání s fyzikálním výpočtem.
5. Vliv orientace fasád vůči světovým stranám empirická korekce na polohu zohledňuje nedostatečně a opět dogmaticky. Nepracuje s místními meteorologickými daty a nebere do úvahy vliv zastínění okolními objekty, terénem a vegetací. Výsledná korekce na polohu tudíž nemůže být přesná.
6. Jestliže se v jedné ze dvou propojených místností demontuje otopné těleso, je třeba na ně nahlížet jako na celek a přiřadit jim koeficient odpovídající měrné energetické náročnosti tohoto sloučeného prostoru. S podobnými zásahy do objektu se při aplikaci empirické korekce na polohu nepočítá, nedají se tedy nijak zohlednit.
7. Chybovost empirické korekce na polohu se logicky z jednotlivých místností přenáší i na celé bytové jednotky, neboť váženým průměrem hodnot, které mají výše uvedené nedostatky, se chyba neodstraní. Pro koeficienty v domech s bytovými předávacími stanicemi vybavenými kalorimetry tudíž platí to samé co pro koeficienty v objektech se sdíleným rozvodem tepla.
Srovnání výstupů empirické korekce na polohu a fyzikálních výpočtů
Uvedené nedostatky empirické korekce na polohu způsobují, že rozdíly v korigovaných spotřebách jednotlivých fakturačních jednotek mohou být fyzikálně nezdůvodnitelné. Tím je pouze potvrzena vyšší chybovost empirických koeficientů a nižší přesnost rozúčtování nákladů, se všemi důsledky pro příjemce služby.
Pro eliminaci těchto chyb byly proto do legislativy včleněny limity určující nejnižší a nejvyšší možnou odchylku spotřeby fakturační jednotky od objektového průměru. To daný problém nejenže nijak neřeší, navíc tím dochází k popření principu spravedlnosti. Všechny mimolimitní hodnoty jsou během procesu rozúčtování uměle upravovány, takže finální výstup se absolutně rozchází s realitou.
Výsledkem je chybovost až v řádu desítek procent, jak dokládají následující grafy dokumentující rozdíly při použití empirické korekce na polohu a korekce získané přesným fyzikálním výpočtem energetické náročnosti. Pro srovnání je přidán i objekt, u kterého jsou namísto empirické korekce na polohu využity fyzikálně vypočítané bilanční polohové koeficienty.
Chyby u jednotlivých fakturačních jednotek jsou v grafech seřazeny od největší záporné po největší kladnou. Co čárka to jeden byt. Jak vidno, vůbec nezáleží na velikosti objektu ale na metodě, jakou byly korekce odhadnuty (grafy 1 až 4), anebo vypočítány (graf 5).
Bilanční polohové koeficienty
Chceme-li v rozúčtování tepla objektivně zohlednit energetickou náročnost každé místnosti, musíme mít detailní přehled o stavu tepelné bilance ve všech prostorách v domě za celé otopné období. Při jejím výpočtu se proto počítá s veškerými tepelnými toky probíhajícími jak mezi interiérem a exteriérem, tak mezi sousedícími vnitřními prostory. Principy bilančního výpočtu lze shrnout do následujících bodů:
• Vstupem bilančního výpočtu jsou klimatická data pro danou lokalitu a otopné období, dále projektem a normami stanovené parametry vnitřního prostředí, a pochopitelně vnitřní dispozice domu, kvalita dělících konstrukcí a vliv okolní zástavby, terénu a vegetace.
• Vlastní výpočet je založen na metodě ustálených tepelných toků. Cestou iteračních kroků se postupně zpřesňují vnitřní teploty nevytápěných místností a potřeby tepla vytápěných místností tak dlouho, dokud se tepelné bilance všech vnitřních prostor nedostanou do rovnovážného stavu, při kterém jsou pro dané okrajové podmínky stabilní.
• Výstupem bilančního výpočtu jsou tedy hodnoty potřeb tepla v místnostech vybavených otopnými tělesy a dále korigované podlahové plochy těchto místností zahrnující i odpovídající díl částí stejného bytu, ve kterých otopné těleso není, a na jejichž vytápění se daný prostor spolupodílí.
• Podílem jednotlivých absolutních potřeb tepla a příslušných korigovaných podlahových ploch jsou měrné potřeby tepla. Ty již zcela v duchu vydaných legislativních zásad vyjadřují energetické náročnosti konkrétních prostor.
• Dalším krokem je výpočet procentuálních odchylek měrné potřeby tepla konkrétních místností od střední hodnoty zjištěné pro celý objekt – bilanční polohové koeficienty. Ty věrně popisují energetickou náročnost každé vytápěné části domu, a protože jde o odchylky od průměru, nabývají hodnot menších i větších než jedna.
• Poté se vypočítá vážený průměr z koeficientů pro jednotlivé místnosti v rámci jednoho bytu či nebytového prostoru, čímž vzniknou bilanční polohové koeficienty pro každý fakturační celek v rámci řešeného bytového domu.
• Těmito bilančními polohovými koeficienty se korigují náměry poměrových indikátorů osazených na otopných tělesech v příslušných bytových či nebytových jednotkách, eventuálně náměry podružných (bytových) kalorimetrů v případě, že se jedná o soustavy etážového vytápění.
• Zkorigované náměry měřidel se nakonec zadávají do „rozúčtovacího“ algoritmu a podle pravidel stanovených vyhláškou č. 269/2015 Sb. se na jejich základě provede rozdělení nákladů na vytápění mezi jednotlivé spotřebitele v daném objektu.
Bilanční polohové koeficienty výrazně zpřesňují dosavadně používané korekce na polohu, běžně označované jako „empirie“. Na rozdíl od ní garantují stejné výchozí podmínky pro všechny účetní jednotky v bytovém domě, což je základním předpokladem spravedlivého rozúčtování nákladů na vytápění.
Jednoduchá kontrola správnosti stanoveného koeficientu:
Vydělíme-li měrné potřeby tepla libovolných prostor jednoho objektu příslušnými polohovými koeficienty, vyjde ve všech případech identická výše korigované měrné potřeby tepla, což je důkazem, že vliv rozdílné energetické náročnosti byl účinně zohledněn. Jedině tehdy bude platit, že na ohřátí každého metru krychlového vzduchu na stejnou teplotu bude použito stejného množství tepla.
Pokud se dílčí výstupy provedené kontroly budou mezi sebou lišit, je v prvořadém zájmu vlastníka objektu, zodpovědného za správnost rozúčtování nákladů, nechat hodnoty polohových koeficientů přepočítat.