Paradox nadměrného větrání

Máme tu takovou konstantu diskusních fór, která se zjevuje s železnou pravidelností pokaždé, jakmile dojde na téma, kdo na koho při vytápění bytových domů doplácí. Nadměrné větrání se jmenuje. Jeden si postěžuje, že platí čím dál tím víc a přitom doma nemá žádný hic, a v tu ránu mu druhý píše, že se nemá co divit, když nadměrně větrá.

A nezapomene dodat, že tím kazí spotřebu celému baráku! Nekompromisní diagnóza…

Šance, že v diskusi na webu potkáte člověka, se kterým bydlíte na patře, je sice téměř nulová, ale i kdyby se oba diskutéři nastokrát dobře znali, kde bere druhý jistotu, že první opravdu nadměrně větrá? Chodí mu snad měřit čas, po který má otevřenou větračku, nebo si na to pořídil nějakou chytrou appku?

Třeba já osobně bych si netroufl odhadnout intenzitu větrání ani u sebe doma, natož pak u někoho, koho vůbec neznám.

Že by na to jiní měli lepší nos?

Ani náhodou! Nejde o čich na nadměrné větrače, jde o pouhou univerzálně použitelnou konstantu, jejíž platnost sice nelze ověřit, ale k umlčení oponentů slouží spolehlivě. A má takovou razanci, že už snad nikdo ani nepřemýšlí nad tím, jestli úměra mezi větráním a vysokým účtem za teplo nemá náhodou trhlinu.

 

Jedna by tu přitom byla a řekl bych, že dost zásadní

 

Vycházím z toho, že ne každý uvažuje tak jednoduše, jak si zřejmě představují uživatelé zmíněné konstanty. Ponechme stranou důvod, proč by měl člověk během mrazivé zimy mít trvale otevřené dveře na balkón, berme to jako daný fakt a zkoumejme pouze jeho důsledky.

Soustavy ústředního vytápění vybavené ekvitermní regulací, což už musí být dneska všechny, dodávají do jednotlivých míst spotřeby právě tolik tepla, kolik odpovídá aktuální tepelné ztrátě v daném místě a daný čas. Ale pozor, tepelné ztrátě při standardní výměně vzduchu!

Pokud tuto zásadu porušíte a otevřete na delší dobu všechna okna v místnosti, otopná soustava vám ani při svém plném výkonu neumí dát teplo na pokrytí těchto nadstandardních ztrát větráním, a vy to velice brzy pocítíte díky poklesu vnitřní teploty.

A spotřeba vám při tom stoupne maximálně o objem právě působících tepelných zisků, které by ji jinak redukovaly. Takže klidně ani o píď.

 

Zamyslete se nad tím a můžeme pokračovat

 

Tak, jak i podprůměrně inteligentní člověk nebude bez toho, že by to u něj nezanechalo žádné poznání, napouštět vodu do cedníku, nebude nejspíš ani topit pánubohu do oken. Zvláště když vidí, že teplota v místnosti beztak klesá. Jednoduše zavře radiátor dřív, než otevře okno či dveře dokořán. Koneckonců nejedna příručka úsporné domácnosti to tak doporučuje.

Co potom nastane? Teplo vesele utíká ven, zavřený radiátor netopí a místnost pomalu chladne. Pokud by si někdo myslel, že tím vnitřní teplota spadne až na úroveň venkovní teploty, tak chyba lávky! Větranou místnost většinou z pěti ze šesti možných stran obklopují jiné místnosti, ve kterých se s vysokou pravděpodobností topí na normální teplotu.

Z nich začne do větraného prostoru prostupovat teplo přes dělící konstrukce. A to v takové míře, že se pokles vnitřní teploty zastaví už někde mezi 15 a 20 °C. Tato zkušenost člověka pouze utvrdí v tom, že potřebuje-li opravdu mít nějaký čas plně otevřené okno, tak topení vypne. Průměrné vnitřní teploty se při otevřeném a zavřeném radiátoru příliš lišit nebudou.

Až následně intenzivní větrání ustane, tak si můžete být jisti, že dokud se teploty vnitřních prostředí nedostanou do vzájemné rovnováhy, tak to budou do značné míry sousedé, kdo se bude na obnovení původního stavu proti své vůli podílet. A majitele bytu to dokonce nemusí stát vůbec nic, protože do doby, než znovu otevře radiátor, tak žádné teplo neodebírá, že?

A konečné důsledky? Pokaždé, jakmile se spustí transfer tepla skrz dělící zeď, zvyšují se automaticky tepelné ztráty sousedních vytápěných místností, což nevyhnutelně vede ke snížení jejich vnitřní teploty. Na to zareagují příslušné termostatické hlavice a otevřou naplno radiátorové ventily ve snaze deficit tepla dorovnat. A poměrové indikátory to svědomitě zaregistrují.

Tak si to zrekapitulujme. Jestliže v bytovém domě někdo nadměrně větrá, potom se to vůbec nemusí projevit na jeho vlastní spotřebě tepla. Zato na spotřebě jeho bezprostředních sousedů téměř stoprocentně. Nazval bych to paradoxem nadměrného větrání. Proto má-li někdo doma navzdory vysoké spotřebě tepla zimu, rozhodně bych váhal označit ho šmahem za nezodpovědného „větrače“.

 

Kde tedy hledat jinou příčinou vysoké spotřeby?

 

Jak již bylo řečeno, problémem je buďto přetápění nebo nestandardní výše tepelných ztrát. Přetápění můžeme u místností s teplotou nižší než je projektovaná spolehlivě vyloučit. O efektu nadměrného větrání jsme si již taky něco řekli, takže zbývá ještě zvýšený únik tepla skrz zdi.  Vnitřní zdi, u vnějších výrazné místní zvýšení tepelného toku prakticky nastat nemůže.

A pro představu, jak velký odpor procházejícímu teplu příčky a stropy kladou, jeden situaci dokonale vystihující obrázek.

 

větrání

 

Musíme mít totiž stále na paměti, že tepelně technické parametry vnitřních dělících konstrukcí vycházejí z původní představy, že na obou jejich stranách bude shodná teplota. Porušení této podmínky vede k tepelným tokům kolikrát převyšujícím uniky tepla do exteriéru.

Příčinou prvotního problému nebývá nadměrné větrání, ale „uvědomělý“ soused, který zavírá radiátory a teplo krade přes příčku nebo stropní konstrukci!

Vzpomeňte si na něj, až vás zas někdo bude školit v šetření s teplem. Až zas narazíte na zdánlivě neprůstřelný argument: kdo má vysokou spotřebu, ten nadměrně větrá! Může to být jen variace na klasické: Zloděj volá, chyťte zloděje!

 

 
%d blogerům se to líbí: