Proč změny v rozúčtování nákladů na teplo? Tak jako každá jiná oblast tak i rozúčtování nákladů prochází vývojem, který si čas od času vyžádá určitý upgrade právního rámce.
Poslední úpravy proběhly v roce 2015, takže když byly v prosinci k mezirezortnímu připomínkovému řízení uvolněny návrhy změn zákona 67/2013 Sb. a související vyhlášky 269/2015 Sb., mnohé bezpochyby napadlo, no zaplať pánbůh!
Osobně považuji oba zmíněné předpisy, zákon „o službách v bytových domech“ a vyhlášku „o rozúčtování nákladů na teplo“, za mimořádně zpackané. Pakliže deklarovaným záměrem jejich autorů bylo snížit spotřebu energie v bytových domech a zajistit spravedlivé rozdělování nákladů mezi jednotlivé spotřebitele, potom absolutně selhávají.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak ke sportovnímu střelci, který má ve svých statistikách nulové skóre ne proto, že minul všechny terče, ale protože vůbec netrefil na střelnici…
Když se mi tedy dostaly k rukám materiály popisující a odůvodňující připravované úpravy, otevíral jsem přiložené dokumenty s nelíčeným zájmem.
Jaké změny v rozúčtování nákladů by pomohly?
Nejprve shrnu své výhrady k současné právní úpravě. Co by se nejen podle mého názoru mělo rozhodně změnit. Vyberu jen ty nejkřiklavější příklady, abych se vešel do standardního rozsahu článku.
Korekce na energetickou náročnost prostor v závislosti na jejich poloze v domě
Zní to velice kostrbatě, ale jedná se o polohové koeficienty. Jimi se korigují náměry na měřicích zařízeních tak, aby byl naplněn smysl měření. „Shodně velké prostory vytápěné na shodnou teplotní úroveň musí mít i shodné náklady na vytápění.“ Tato věta je všeříkající a měla by se tesat do kamene.
V zákoně 67/2013 Sb. se hovoří o rozdělování spotřební složky s použitím korekcí a výpočtových metod zohledňujících rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie v důsledku jejich polohy. Bohužel zde chybí jakýkoliv požadavek na kvalitu výstupu.
Výsledkem je masivní používání empirických polohových koeficientů, jejichž konstrukce doslova popírá výše uvedený smysl měření a ve výsledku tak dochází k odchylkám od správně stanovených hodnot v řádu desítek procent! Tím pádem k brutálnímu okrádání významné části spotřebitelů.
Do zákona by přitom stačilo doplnit jediné slovo – fyzikálních. Tím by se jasně vymezilo, že korekce musí být stanoveny pomocí FYZIKÁLNÍCH METOD VÝPOČTU, a nikoliv „kvalifikovaným odhadem“, což je jinými slovy doposud preferovaná empirie. V uvozovkách proto, že o kvalifikačních předpokladech rozúčtovatelů pro tuto oblast lze navíc s úspěchem pochybovat…
Započitatelná plocha
Zavedení tohoto pojmu do rozúčtovací vyhlášky dokládá, že její tvůrci příliš neporozuměli některým ustanovením nadřazeného zákona o službách v bytových domech. Jak si jinak vysvětlit duplicitu zohledňování vlivu energetické náročnosti posuzovaných prostor.
Poprvé se logicky objevuje v korekcích náměrů, potom znovu a již zcela nelogicky u započitatelné podlahové plochy.
Takže máte-li správně vypočítané polohové koeficienty, ve kterých je samozřejmě zohledněna i různá výška místností, vliv sousedních nevytápěných místností, či náplň využití daných prostor odrážející míru větrání, tak nejenže nepotřebuje, dokonce NESMÍTE tyto vlivy zohledňovat podruhé, prostřednictvím započitatelné podlahové plochy!
Leckdo jistě namítne, že takto to umí bilanční polohové koeficienty, ale u empirických žádný z výše zmíněných faktorů uvažován není. Ano, to je pravda. Na místě je ovšem otázka, co je řešením zjištěného problému. Má jím být skutečně druhá korekce špatně provedené první korekce?
Ne, řešením je požadovat přesné korekce bilančními polohovými koeficienty a započitatelnou plochu pro nadbytečnost úplně vypustit.
Ministerští úředníci se škrábou levou rukou za pravým uchem. Možná proto, že jeden předpis vznikal na MPO, zatímco druhý na MMR, což ale nemůže být omluvou…
Limitní přípustné hodnoty měrných nákladů na vytápění
Jde o již legendární „oblast normality“ aktuálně vymezenou hodnotami -20 % a +100 % domovního průměru. Zjednodušeně řečeno, kdo se do této výseče z jakéhokoliv důvodu nevejde, tomu se jeho reálné náměry posunou na uvedené hranice. Těm, kteří topí málo nebo vůbec na 80 % průměru, těm, kteří topí moc na 200 % průměru.
Pokud jste nikdy nedumali nad účelem zavedení těchto okrajových podmínek, a je lhostejné jestli v aktuální výši -20/+100 nebo té předešlé (-40/+40), vězte, stojí to za zamyšlení. Jedná se totiž o učebnicový příklad vyrážení klínu klínem.
Dokud se výdej tepla na radiátorech neměřil, nikdo si pomalu ani nevšimnul, že tělesa mají nějaké regulační ventily. A všichni topili plus minus podobně. Do ideálu to mělo daleko, ale primární problém ležel v oblasti regulace otopné soustavy, nikoliv v zodpovědném chování uživatelů. To má svůj efekt pochopitelné také, ale až sekundární, řádově nižší.
Zavedení měření, ale především nesmyslné návody na individuální regulaci vnitřní teploty, daly vzniknout fenoménu tepelného parazitování. Sousedé si nyní teplo vzájemně kradou skrze dělící mezibytové konstrukce. Proto má najednou někdo extrémně malé náměry a jiný extrémně vysoké!
Úředníci a politici zkrátka otevřeli Pandořinu skříňku a neví si rady s důsledky, které to přineslo. Místo aby řešili tepelné parazitování, jež je příčinou problému, hledají cesty, jak jen kosmeticky obrousit hrany a zajistit jakžtakž akceptovatelné výsledky. Nesmysl!
Pokud chtějí, aby se teplo dělilo mezi jednotlivé spotřebitele spravedlivě a každému naúčtovat právě tolik energie, kolik na vytápění svého bytu z otopné soustavy využil, musí se z gruntu změnit způsob určování spotřeby tepla.
Náměr na radiátoru přece neříká, kolik tepla se v dané místnosti spotřebovalo, ale kolik se ho do ní dodalo. Kolik přeteklo do sousedního nevytápěného bytu, nemají současné metody měření ponětí. Přitom pro správné určení spotřeby, potažmo spravedlivé rozúčtování nákladů, potřebujeme znát přesné objemy všech mezibytových transferů.
Bez nich se jedná o střelbu naslepo.
Bilanční metoda určování spotřeby je cestou k úspěchu, nikoliv ad hoc vymýšlení pozic nic neřešících mantinelů. Ty je nutné z legislativy urychleně odstranit!
A jaké změny v rozúčtování nákladů se nakonec dočkáme?
Ve sférách, které jsem zmínil v souvislosti s akutní potřebou změny v rozúčtování nákladů, panuje status quo. Úředníci reagují pouze na to, co nám nařídil Brusel prostřednictvím Evropské směrnice (EU) 2018/2002. Takže vesměs zásahy druhořadého významu. Problémů, které uživatele opravdu trápí, a na které roky upozorňují odborníci specializující se na tuto problematiku, se to nijak nedotkne…
Navržené změny v zákoně 67/2013 Sb.
Jakmile máte instalována měřicí zařízení schopná dálkového přenosu dat, bude vám muset rozúčtovatel doručovat informace o průběžné spotřebě alespoň jednou za měsíc. Tedy za předpokladu, že tuto četnost informací daná zařízení umožní… V případě tepla na vytápění není nutné reportovat v měsících mimo otopné období. Sláva!
Poskytovatel služeb musí být nově schopen poskytnout příjemci služeb rozúčtování za poslední tři roky, a to včetně informace o jeho skutečné spotřebě tepla. A může mi prosím pěkně někdo popsat, jaká je oficiální představa o zjišťování SKUTEČNÉ SPOTŘEBY TEPLA? Já ji pochopitelně mám, viz výše, jen se obávám, že ministerští úředníci opět nikoliv…
Navržené změny ve vyhlášce 269/2015 Sb.
Nově přibyla povinnost předávat příjemci služeb ve vyúčtování nákladů další zbytečné informace. Hlavně ta o použité skladbě zdrojů energie a souvisejících ročních emisích skleníkových plynů bude konečnými spotřebiteli jistě bedlivě sledována (ironie).
Navržené legislativní změny rozúčtování nákladů na teplo nic pozitivního nepřinášejí, jediný efekt spatřuji v evidentně vyšších nákladech na rozúčtování, o čemž se v důvodové zprávě nepochopitelně mlčí. Uvidíme, co přinese připomínkové řízení.