Návratnost investice je v byznysu vysoce frekventovaným pojmem. Starost o to, aby se vynaložené finanční prostředky co nejdříve vracely je pochopitelná a navýsost správná. Nikdy bych proto nečekal, že se dostanu do situace, kdy budu, a to po zralé úvaze, argumentovat proti použití tohoto kritéria. Stalo se.
Při jedné diskusi o významu přesného určení polohových koeficientů pro správné rozúčtování nákladů na vytápění mi položila protistrana docela záludnou otázku. „A jakou bude mít investice do bilančních polohových koeficientů návratnost?“ Proč záludnou? Protože tento člověk prokazatelně věděl, že polohové koeficienty neřeší úspory ale spravedlnost.
Když víte, že změnou polohových koeficientů sice narovnáte doposud silně pokřivenou rovinu, na kterou jedni hrubě doplácejí a jíní z ní tyjí, ale výsledek nebude mít absolutně žádný dopad na množství v domě spotřebovaného tepla, vyčíslit efekt nastolené spravedlnosti není vůbec snadné. A neznáte-li hodnotu přínosu, těžko vyčíslíte návratnost investice.
Návratnost investice a cena spravedlnosti
Věřím tomu, že by se našla spousta lidí, kteří by dokázali donekonečna rozebírat všechny možné aspekty a k nějaké ceně za spravedlnost by se bezpochyby dobrali. Stejně tak by jistě vypočítali dle svého mínění odpovídající cenu za svobodu, nezávislost, lásku, zdraví a další abstraktní pojmy.
Na rovinu říkám, neznám cenu spravedlnosti, a nehodlám ji ani vymýšlet. Je mi vždy proti srsti, když jsou na první pohled diskutabilní opatření či nařízení podložena pouze argumenty typu, tak je to správné, tak to má být, aniž by bylo jasné, co vlastně daný krok komu přinese a komu sebere. Na jakoukoliv cenu za spravedlnost bych se proto díval úplně stejnou optikou.
Přesto cítím, že elementární spravedlnost je nutná v každé lidské činnosti, rozúčtování nákladů na vytápění nevyjímaje. Jak tedy přesvědčit pragmatiky, že investice může být smysluplná i tehdy, když žádné úspory nepřinese? Jak jim dokázat, že se jim správně vypočítané polohové koeficienty musí vyplatit?
Vedle úspor existují také škody
Ve firmě jsem se o tomto svém dilematu zmínil u kafe kolegovi. Ten mě v klidu vyslechl a bez složitého přemýšlení vyložil svůj pohled na věc. Naprosto pragmatický, a proto doufám i srozumitelný všem ryzím pragmatikům mezi námi.
„Tady přece vůbec nejde o to, kolik se zavedením spravedlnosti ušetří, ale jak velkým škodám se tím efektivně zabrání!“
Občas si někteří naši zákazníci nechají pro zajímavost porovnat bilanční polohové koeficienty s těmi, které jim dodal jejich rozúčtovatel a používali je v předchozích letech. Prakticky pokaždé se tím odhalí extrémní chyby v řádu desítek procent, průměrná výše se pohybuje okolo 15 %.
Všeříkající je graf, ve kterém jsou chyby seřazeny podle velikosti. Zhruba polovina obyvatel domu na odhadované empirické koeficienty doplácí, polovina na jejich nepřesnosti vydělává. Pokud by se absolutní hodnoty všech dílčích chyb sečetly, tak polovina této sumy odpovídá částce, kterou proti své vůli musela jedna část obyvatel zaplatit za druhé.
Uvážíme-li, že popsaná patálie se týká výhradně spotřební složky rozúčtování, vyjde nám, že použití empirických polohových koeficientů způsobuje standardně škodu ve výši 4 až 5 % celkových nákladů na vytápění. V závislosti na výši podílu spotřební složky. Schválně si spočítejte, kolik je to dělá u vás v korunách. Myslím, že výsledek leckomu otevře oči…
Za správnost rozúčtování nákladů ručí v první řadě poskytovatel služby, což je ze zákona vlastník objektu. Poškození se proto musejí domáhat náhrady jim způsobené škody právě u něj. Potom úplně stačí, aby lidem v domě došlo, že rozúčtování není zcela košér, a najednou je na stole problém nemalého rozsahu. Zásadní problém pro představenstvo družstva či SVJ.
Kdy se vám to tedy vrátí?
Když se nad položenou otázkou trochu zamyslíte, zjistíte, že je dvojsmyslná. Lze na ni pohlížet jednak očima ekonoma, jednak z pohledu právníka. Ekonom se jistě upne na návratnost investice, zatímco právník bude spíš zvažovat, za jak dlouho přeteče pohár trpělivosti v rukách obyvatel domu. Kdy poskytovateli služeb, čili vlastníkovi objektu, vrátí úder za jeho dosavadní netečnost.
Dobrou zprávou pro „ekonoma“ je, že vedle nákladů na přesné polohové koeficienty lze vyčíslit i výši škody, která mu hrozí, pokud problém řešit nebude. Tím pádem má dostatečné podklady pro vypočet návratnosti investice do bilančních polohových koeficientů. Ještě lepší zprávou pro něj bude vlastní doba návratnosti, jež je o hodně kratší, než by se očekávalo.
Dobrou zprávou pro „právníka“ je, že problém má řešení. Že nemusí čekat na okamžik, kdy lidé v domě prozřou, ale může zavčasu současný neuspokojivý stav napravit a vyhnout se tak případným soudním sporům. Lze snadno předejít tomu, aby se hříchy minulosti vrátily i s úroky.
Zpátky k dvojsmyslné otázce. Aby se „to“ v prvním slova smyslu vrátilo co nejrychleji a ve druhém pokud možno nikdy, je nutné nebrat polohové koeficienty na lehkou váhu. Je třeba s nimi něco dělat. Sedět s rukama v klíně, tedy setrvat u empirických, a doufat, že když se nenašel žalobce doteďka, nenajde se ani nikdy v budoucnosti, to se nemusí, ale spíš nemůže vyplatit.
V tomto směru by se pohledy ekonoma i právníka měly shodovat.